Ani jeden z nich netušil, že na tuhle snídani nikdy nezapomenou.

Anna dorazila domů brzy ráno po náročné směně. Byla unavená a chtěla si jen odpočinout. Už ve dveřích však ucítila, že něco není v pořádku. V předsíni bylo podivné ticho. A přesto tam někdo byl.

Vedle Markových bot stály cizí lodičky na vysokém podpatku. Na věšáku visel světlý dámský kabát. Ze ložnice se ozýval tlumený smích a známé vrzání postele. Ve vzduchu se mísila sladká vůně parfému, který rozhodně nebyl její.

Zastavila se u dveří. Na okamžik zavřela oči. Pak kliku stiskla.

Na jejich posteli ležel její manžel s jinou ženou. Polonazí, rozcuchaní, příliš blízko u sebe. Marek zbledl. Milenka se pokusila zakrýt prostěradlem.

Anna na ně hleděla klidně. Bez křiku. Bez slz. Bez výčitek.

„Budu v kuchyni,“ řekla vyrovnaným hlasem. „Oblečte se. Musíme si promluvit.“

V kuchyni rozsvítila světlo, vyndala vejce, slaninu, chléb. Nůž rytmicky dopadal na prkénko. Na pánvi zasyčel tuk. Připravila tři talíře, tři šálky, tři sady příborů. Všechno působilo téměř slavnostně.

Když přišli, seděla už u stolu a míchala kávu.

„Posaďte se,“ vyzvala je klidně. „Snídaně vystydne.“

Marek byl bledý jako stěna. Milenka se vyhýbala jejímu pohledu.

„Víš, Marku,“ začala Anna tiše, „já o vás vím už dlouho.“

Ztuhl.

„Změnil ses. Telefon jsi schovával, domů jsi chodil pozdě, víkendy najednou patřily pracovním cestám. Bylo to až příliš průhledné.“

Milenka polkla. „A proč jste mlčela?“

Anna se na ni podívala s lehkým úsměvem.

„Protože když si lidé myslí, že jsou v bezpečí, dělají chyby. A já potřebovala jistotu.“

Vytáhla ze zásuvky složku a položila ji na stůl.

„Tady jsou rozvodové papíry. Připravila jsem je před třemi týdny. Byt je napsaný na mě. Účet jsem zablokovala včera. Tvoje věci jsou sbalené v předsíni.“

Ticho bylo téměř hmatatelné.

„Tohle nemyslíš vážně…“ vydechl Marek.

„Myslím,“ odpověděla klidně. „Nezlobím se. Jen už nechci být součástí něčeho, co ztratilo smysl.“

Milenka prudce vstala. „Já do tohohle dramatu nepatřím!“ vyhrkla a rychle odešla.

Zůstali sami.

„Miluješ mě ještě?“ zeptal se Marek tiše.

Anna chvíli mlčela.

„Milovala jsem tě. Ale sebe si vážím víc.“

Podala mu pero.

Marek podepsal.

Když za ním zaklaply dveře, Anna zůstala stát uprostřed bytu. Neplakala. Otevřela okno a dovnitř vpustila chladný ranní vzduch. Uklidila třetí talíř, nalila si další kávu a pomalu se napila.

Byla sama. Ale poprvé po dlouhé době cítila klid.

Někdy zrada člověka nezlomí. Někdy ho osvobodí.

A ta snídaně?
Ta se skutečně stala nezapomenutelnou.

Ne kvůli hádce.
Ne kvůli slzám.

Ale proto, že jedna žena místo výbuchu zvolila důstojnost. A to bolelo víc než jakýkoli křik.