Líza se naklonila k miminku tak blízko, jako by se bála, že je někdo uslyší. Její hlas byl téměř neslyšitelný, ale v tichu porodního pokoje znělo každé slovo podivně jasně.

— Teď už budeš vědět, kdy přijde, — zašeptala sestřičce.

Zamrkala jsem. Srdce mi na okamžik vynechalo.

— Kdo přijde? — zeptala jsem se co nejklidněji, i když mi po zádech přeběhl chlad.

Líza zvedla hlavu a podívala se na mě tak vážně, jako by to byla ona dospělá a já dítě.

— Ten, co stojí v noci u dveří, — řekla úplně klidně.

Sestra, která právě upravovala přístroje, na chvíli ztuhla. V pokoji bylo najednou až příliš ticho — slyšela jsem jen jemný dech novorozené a monotónní pípání monitoru.

— Lízo, zlatíčko… o kom mluvíš? — pokusila jsem se usmát, ale úsměv působil nuceně.

Pokrčila rameny.

— Je hodný. Jen o něm táta nesmí vědět.

Ta věta zazněla tak samozřejmě, až mě to vyděsilo ještě víc. Vzpomněla jsem si, jak před pár měsíci mluvila o „kamarádovi“, který ji navštěvuje v noci. Tehdy jsme to s manželem považovali za dětskou fantazii. Teď, v ostrém světle porodního pokoje, to znělo jinak.

Opatrně jsem si vzala miminko zpět do náruče. Líza neprotestovala, jen se na sestru dál dívala, jako by mezi nimi už existovalo nějaké tajemné pouto.

— Jsi unavená, zlato, — řekla jsem tiše. — Posaď se na chvíli vedle mě.

Poslechla a sedla si na židli, nohy jí volně visely. Prsty nervózně žmoulala okraj kombinézy, ale její pohled zůstal nezvykle soustředěný. Příliš dospělý na čtyřleté dítě.

Když ji na chvíli odvedli na chodbu, zůstala jsem sama s novorozenou a vlastními myšlenkami. Slova mé dcery mi zněla v hlavě stále dokola. Proč to řekla? Proč tak jistě? A proč zdůraznila, že o tom nesmí vědět její otec?

Večer dorazil manžel — šťastný, dojatý, plný energie. Fotil miminko, smál se a objímal nás. Líza byla nezvykle tichá. Když se jí zeptal, zda má sestru ráda, jen kývla a řekla:

— Teď už jsme dvě.

Usmál se, aniž by si všiml, jak mi po těle znovu přeběhl mráz.

V noci, když se pokoj ponořil do šera, ke mně Líza znovu přišla.

— Mami, ty ho taky vidíš, viď? — zeptala se šeptem.

— Koho? — vydechla jsem.

Chvíli přemýšlela.

— Toho, co se usmívá, když spíš. Řekl, že nás bude chránit.

Srdce se mi rozbušilo. Vybavily se mi chvíle, kdy jsem se v noci probudila s pocitem, že někdo stojí u postele. Vždy jsem to sváděla na únavu.

— Lízo, to je jen představivost, — řekla jsem, ale můj hlas nebyl přesvědčivý.

Podívala se na mě dlouze, bez mrknutí.

— Ne. Je skutečný. Ale nemusíš se bát. Má rád miminka.

Po těch slovech se klidně vrátila k otci, jako by se nic nestalo.

Další dny doma byly na pohled klidné. Líza byla starostlivá starší sestra — podávala plenky, zpívala ukolébavky, hladila miminko po hlavičce. Jen občas jsem ji zaslechla, jak si v prázdném pokoji s někým povídá.

Jednoho večera jsem ji slyšela šeptat:

— Dneska ne, maminka ještě nespí.

Vešla jsem dovnitř. Seděla vedle kolébky. V místnosti nebyl nikdo další.

— S kým mluvíš? — zeptala jsem se.

Podívala se na mě klidně.

— S tím, kdo slíbil, že se nám nic nestane.

A pak dodala téměř neslyšně:

— Ale říkal, že mi stejně nebudeš věřit.

Chtěla jsem odpovědět, ale v tu chvíli se kolébka lehce sama pohoupala. Okna byla zavřená, vzduch stál.

Zůstala jsem stát bez pohybu. Líza se jen tiše usmála.

— Vidíš? — řekla klidně. — Je tady.

A tehdy jsem poprvé pocítila skutečný strach — ne o sebe, ale z toho, že moje dcera možná ví něco, čemu já nikdy neporozumím.