Ležely na dně staré dřevěné krabice. Mezi pohlednicemi, svázanými provázkem, mezi starými dopisy s vybledlým inkoustem, vedle rozbitých brýlí a náprsního hřebenu. Byly malé, chladné na dotek, kovové, s patinou, kterou umí vytvořit jen čas. Vypadaly nenápadně. Ale jakmile jsem je vzal do ruky, cítil jsem, že držím něco víc než jen předmět.

Zmáčkl jsem malou sponu na boku — a víčko se s tichým cvaknutím otevřelo. Uvnitř byly hodinky. Kulaté, s římskými číslicemi a jemně zakřiveným sklem. Ukazovaly čas, ale zároveň mi připomněly minulost, o které se už nemluví. Byly to kapesní hodinky.

Tikot vzpomínek
Dnes je zná málokdo. A přesto kdysi byly symbolem vkusu, zodpovědnosti a elegance. Ne každý je měl. Nosili je lékaři, učitelé, důstojníci, obchodníci, právníci. Byly známkou postavení, ale zároveň i respektem k času.

Kapesní hodinky nebyly jen nástrojem. Byly denní rutinou. Ráno jste je natáhli. Při čekání na vlak jste je vytáhli. Při obchodním jednání jste je zkontrolovali. Byl to celý rituál: sáhnout do vnitřní kapsy, vytáhnout je na řetízku, otevřít víčko a podívat se na čas.

Byla to gesta, která říkala světu: „Vážím si svého času. I toho vašeho.“

Více než jen stroj
Na zadním víčku byly často rytiny: iniciály, datum, jméno milované osoby. Hodinky se předávaly z otce na syna. Přežily války, stěhování, proměny režimů i celých společenských vrstev.

Každý škrábanec, každý zub času měl svůj příběh.

Pamatuji si, jak můj dědeček vždy večer usedl do křesla, položil hodinky na stolek, vedle nich brýle, a řekl: „Na dnes dost.“ Byly to poslední, co odložil, než zhasl lampu.

Proč jsme je zapomněli?
Technologie se změnila. Dnes máme mobily, chytré hodinky, digitální displeje. Čas je všude. Ale právě proto jsme ho možná přestali cítit. Dříve jsme ho museli hledat, doslova vzít do ruky. Dnes nám bliká do očí každou vteřinu.

Kapesní hodinky byly pomalé. Vyžadovaly pozornost. A možná právě proto jsme je přestali nosit. Zpomalují, když my se snažíme jen zrychlovat.

Setkání s minulostí
Odneste takové hodinky k hodináři. Starému pánovi, co sedí pod lampou a má lupu místo oka. Řekne vám: „Švýcarský stroj, počátek 20. století. Krása. Už se nedělají.“ A až je opraví, a uslyšíte první tiché tikání, pochopíte, že to není jen o času.

Je to o rytmu. O vztahu k věcem. O tom, že když chcete vědět, kolik je hodin, musíte zastavit, vytáhnout je, otevřít — a být přítomní.

Hodinky bez displeje, ale s duší
Možná už kapesní hodinky nejsou praktické. Ale jsou krásné. Jsou tiché. Jsou z jiné doby, ale mluví jazykem, který stále rozumíme: jazykem trpělivosti, úcty a tradice.

Dnes je mám na stole. Nepoužívám je každou hodinu, ale každý den se na ně podívám. A připomenu si, že čas není jen číslo na obrazovce. Je to dar. A že každá minuta, kterou žijeme vědomě, má cenu, kterou žádná aplikace nespočítá.