Právě tam zoufale zápasil o život vlk. Propadl se do ledové vody a nedokázal se vyškrábat ven.

Led pod jeho tlapami praskal a drolil se, pokaždé když se pokusil vytáhnout. Klouzal a znovu mizel pod hladinou. S každou minutou slábl. Hlava se mu sotva držela nad vodou, dech měl přerývaný a mokrá srst ho táhla dolů jako těžké závaží.

Nedaleko sbírala starší žena klestí. Ticho zimního lesa náhle přerušilo šplouchání a chraplavé, téměř lidské zachroptění. Když přišla blíž, zůstala stát jako přimrazená. V šedé polyně se zmítal velký vlk a bylo zřejmé, že už dlouho nevydrží.

Strach byl přirozený – před ní stál divoký predátor. Přesto se nerozmýšlela. Rychle našla dlouhou suchou větev, lehla si na led, aby rozložila váhu, a opatrně se plazila směrem k otvoru v ledu. Led pod ní zlověstně praskal.

„Drž se,“ zašeptala tiše a natáhla k němu větev.

Vlk na okamžik vycenil zuby, ale síly na útok už neměl. Instinkt přežití byl silnější než agrese. Zachytil se předními tlapami o větev. Žena zatáhla. Ruce se jí třásly, záda ji pálila bolestí, ale nepustila. Ještě jedno prasknutí ledu, šplouchnutí vody – a těžké tělo konečně dopadlo na pevný povrch.

Zvíře leželo bez hnutí a těžce oddychovalo. Jedna zadní tlapa byla nepřirozeně vytočená. Bylo jasné, že je zlomená. Vlk se nepokusil zaútočit. Jen se na ženu díval zvláštním, hlubokým pohledem, jako by si uvědomoval, co právě udělala.

Žena si sundala starý vlněný šál a přehodila ho přes jeho mokrou srst. Věděla, že pokud ho tu nechá, noc nepřežije. Rozhodnutí bylo šílené, ale nevratné. Pomocí větví vytvořila provizorní saně a pomalu, krok za krokem, ho táhla k malé horské chalupě.

Cesta byla vyčerpávající. Několikrát se musela zastavit. Vlk střídavě zavíral a otevíral oči, ale zůstával klidný. Jako by pochopil, že jeho osud je teď v rukou této křehké ženy.

Když dorazili do chalupy, už se stmívalo. Rychle zatopila v kamnech, přinesla vodu a starou lékárničku, která jí zůstala po zesnulém manželovi. Opatrně vyčistila ránu, narovnala tlapu, jak jen to šlo, a zpevnila ji provizorní dlahou. Vlk tiše kňučel, ale vydržel.

V noci se ozval dlouhý, táhlý vytí.

Jednou. Podruhé.

Žena ztuhla. Nebyl to osamělý hlas. Byl to sbor.

Přistoupila k oknu a podívala se ven. Na hranici lesa se objevily stíny. Jeden, dva, pak další. Ze tmy vycházeli vlci a zastavili se v půlkruhu před chalupou. Jejich oči v šeru zářily jako studené plameny.

Srdce jí bušilo až v krku. Myslela si, že přijdou roztrhat dveře, že si vezmou svého druha silou.

Uvnitř se zraněný vlk pohnul. Zvedl hlavu a slabě zavyl – jinak než ostatní. Nebyl to výkřik hněvu, ale odpověď.

Venku nastalo ticho.

Z houfu vystoupil největší vlk – vůdce smečky. Udělal několik pomalých kroků vpřed a zadíval se přímo k oknu. Jeho pohled se setkal s pohledem ženy. Čekala v něm hněv. Místo toho tam byla ostražitost… a cosi jako pochopení.

Uplynulo několik napjatých vteřin. Pak vůdce krátce, tlumeně zavyl a otočil se zpět k lesu. Ostatní ho následovali. Beze spěchu, bez útoku, bez agrese. Jeden po druhém mizeli mezi stromy.

Žena zůstala stát, neschopná pohybu. To, čeho se nejvíce obávala, se nestalo.

Ráno vyšla ven. Sníh byl čistý, jen řada stop vedla zpět do lesa. Nepřiblížili se víc, než bylo nutné.

V chalupě ležel zraněný vlk u kamen a tiše dýchal. Byl stále divoký, stále nebezpečný. Ale mezi ním a starou ženou vzniklo tiché, nevyslovené pouto.

Ona mu zachránila život.

A smečka toho byla svědkem.