Ulice byly téměř prázdné, město se teprve probouzelo. Nezastavil se ani na chvíli. Zavolal si taxi a řekl jedinou adresu — hřbitov, kde byla pohřbena jeho snoubenka.

Když auto zastavilo před bránou, dlouho jen stál a díval se dovnitř. Srdce mu bilo až v krku. Na jejím pohřbu nebyl. Zatkli ho ještě před obřadem a o všem se dozvěděl jen z útržkovitých zpráv. Pět let žil s vědomím, že ji už nikdy neuvidí.

Hřbitov byl obrovský. Řady náhrobků se táhly do dálky a působily nekonečně. Procházel mezi nimi téměř půl hodiny, četl jména, data narození a úmrtí, ale její jméno nikde neviděl. Vytáhl z kapsy pomačkaný papír s číslem parcely a řady. Písmo bylo nečitelné, jako by ho někdo psal ve spěchu.

Prošel označenou řadu jednou, podruhé — nic. Zmatek se mísil s úzkostí.

Nakonec si všiml správce hřbitova, staršího muže v tmavé bundě.

„Prosím vás… hledám tento hrob,“ řekl tiše a podal mu papír.

Muž si jej chvíli prohlížel, pak přikývl. „Ano, vzpomínám si. To jméno bylo neobvyklé. Pojďte se mnou.“

Zavedl ho však jinam, než ukazovaly údaje na papíře.

„Tady je,“ ukázal nakonec a odešel.

Před ním stál velký černý náhrobek ve tvaru srdce. Její fotografie, jemný úsměv, čerstvé květiny. Bylo vidět, že sem někdo pravidelně chodí.

Přistoupil blíž. V rukou držel bílé lilie — její oblíbené. Pomalu se sklonil, aby je položil k pomníku. A tehdy si všiml něčeho, co ho doslova zmrazilo.

Pod datem úmrtí byl nově vyrytý nápis:

„S láskou od manžela.“

Manžela?

Zůstal stát bez dechu. Oni se měli vzít. Plánovali svatbu. Psala mu do vazby, slibovala, že na něj počká. Jaký manžel?

Dotkl se studeného kamene. Nápis byl skutečný, čerstvý. Květiny kolem hrobu nebyly zvadlé. Někdo se o něj staral.

Pak si všiml další věci. Datum úmrtí neodpovídalo tomu, které znal z dokumentů. Lišilo se o několik dní. Byla to chyba? Nebo něco víc?

Rychle se otočil ke správci.

„Kdo nechal postavit tenhle pomník?“ zeptal se rozechvělým hlasem.

„Muž. Asi před třemi lety,“ odpověděl správce. „Říkal, že je její manžel. Jezdí sem pravidelně.“

Zavládlo ticho.

„A pohřeb?“ zeptal se mladík.

Správce zaváhal. „Rakev byla zavřená. Nikdo ji neotevíral. Bylo to rychlé.“

Zavřená rakev.

V hlavě mu začaly vířit myšlenky. Co když… co když v ní nebyla ona?

Sedl si na lavičku a snažil se nadechnout. Pět let truchlil. Pět let si vyčítal, že u ní nebyl. A teď se objevila trhlina v příběhu, který považoval za jistý.

Telefon v kapse náhle zavibroval. Neznámé číslo.

„Haló?“ řekl opatrně.

Na druhé straně bylo několik vteřin ticho. Pak se ozval tichý ženský hlas.

„Byl jsi dnes na hřbitově?“

Ztuhl.

„Nehledej mě,“ zašeptala. „Pro všechny jsem mrtvá. Je to tak bezpečnější. I pro tebe.“

Spojení se přerušilo.

Telefon mu vyklouzl z ruky. Díval se na náhrobek, na její fotografii, a nevěděl, čemu věřit. Byl to krutý žert? Nebo pravda, která měla zůstat navždy skrytá?

Pomalu vstal. V očích se mu mísily slzy s odhodláním.

Pokud žije, zjistí proč se skrývá. A kdo je muž, který si říká její manžel.

Ticho hřbitova zůstalo stejné. Ale jeho život se v tu chvíli změnil navždy.