Bylo to vědomí, že nás někdo sleduje. Vedle mě klidně spal manžel, z ulice doléhal tlumený šum aut, ale u mého polštáře seděla naše kočka a nehybně se dívala do tmy.

Zpočátku jsem si říkala, že si to jen namlouvám. Kočky jsou přece noční tvorové. Možná slyší zvuky, které my nevnímáme. Možná je jen aktivnější. Jenže její pohled byl jiný. Nebyl roztržitý ani zvědavý. Byl soustředěný. Upřený. A mířil někam za nás.

Často jsem se probudila bez zjevné příčiny. Žádný hluk, žádný sen. Otevřela jsem oči – a ona už tam byla. Seděla velmi blízko, tak blízko, že jsem cítila její dech. Nedívala se přímo na mě. Její pohled směřoval lehce nad mou hlavu, jako by sledovala něco za mým ramenem.

Začala jsem spát neklidně. Ráno jsem byla unavená a podrážděná. Manžel se tomu smál a tvrdil, že si zbytečně něco vsugerovávám. Veterinář po vyšetření řekl, že je kočka naprosto zdravá. „Možná jen reaguje na nějaký podnět v domácnosti,“ poznamenal. To mě ale uklidnilo jen na chvíli.

Jedné noci jsem se probudila a uviděla ji stát na posteli přímo u manželovy hrudi. Dívala se dolů, jako by ho pozorovala. Rychle jsem rozsvítila lampičku. Kočka odskočila a manžel spal dál. Ten obraz mi však zůstal v hlavě.

Rozhodla jsem se nainstalovat do ložnice kameru s nočním viděním. Nastavila jsem ji tak, aby zabírala postel i roh místnosti u skříně. Ráno jsem si záznam pustila.

Zpočátku se nic nedělo. Spali jsme, kočka ležela na svém pelíšku. Kolem třetí hodiny ráno však zvedla hlavu. Pomalu, jako by něco zaslechla. Nedívala se na nás. Její pohled směřoval do rohu místnosti.

Dívala se tam několik minut. Poté vyskočila na postel a posadila se k manželovi. Znovu upřela zrak do téhož místa.

Když jsem si obraz přiblížila, všimla jsem si něčeho zvláštního. Stín u skříně vypadal jinak než ostatní. Byl tmavší a neodpovídal tvaru nábytku. Působilo to, jako by tam stál neurčitý obrys.

Ve 3:17 kočka náhle nahrbila hřbet, srst se jí zježila a otevřela tlamu, jako by syčela. V tu chvíli se manžel ve spánku prudce nadechl a neklidně se pohnul, jako by se dusil. Já se na záznamu jen otočila na druhý bok a spala dál.

Přehrávala jsem si tu část znovu a znovu. Snažila jsem se najít racionální vysvětlení. Odraz světel? Technická chyba kamery? Nic z toho mi však nedávalo smysl.

V dalších dnech si manžel začal stěžovat na tlak na hrudi a pocit těžkého dechu po probuzení. Přidali jsme druhou kameru z jiného úhlu. A opět kolem třetí hodiny ráno kočka reagovala stejně. Tentokrát bylo z jiného pohledu patrné, že v rohu místnosti je oblast, která odráží infračervené světlo jinak než zbytek pokoje – byla tmavší a kompaktnější.

Tentokrát si kočka lehla přímo na manželovu hruď a několik minut zůstala bez pohybu. Ráno mi řekl, že se poprvé po dlouhé době probudil odpočatý.

Nakonec jsme nechali zkontrolovat celý byt – plyn, ventilaci, kvalitu vzduchu. Odborník zjistil, že se v ložnici v noci hromadil zvýšený oxid uhličitý kvůli špatnému větrání. To mohlo způsobovat pocit dušení, tíživé sny i náhlé probuzení.

Po opravě ventilace a přestěhování postele kočka přestala v noci sedět u mého polštáře. Opět klidně spí na svém místě.

Nevím, co přesně kamera zachytila. Možná šlo jen o technický klam a shodu okolností. Vím ale jedno: kočka nás tehdy neděsila. Zdálo se, že nás chrání.

A od té doby už její noční pohled nevnímám jako něco zlověstného – spíše jako tiché, instinktivní varování, kterému jsme nakonec porozuměli.