V kostele zavládlo takové ticho, že bylo slyšet praskání svící. Lilie stála nehybně před oltářem, její tvář, dosud skrytá pod jemným závojem, byla bledá jako stěna. Dmitrij zůstal stát s rukou ve vzduchu a nechápal, co se právě stalo. Hosté si mezi sebou začali zmateně šeptat.

Otec Feofan ustoupil o krok zpět. Jeho obvykle klidný hlas se tentokrát třásl.

„Nemohu pokračovat,“ řekl tiše, ale pevně. „Tohle není možné.“

Mezi lavicemi to zašumělo. Lilina matka vyskočila ze svého místa a pevně sevřela kapesník. Dmitrijův otec se zamračil a vykročil dopředu.

„Co tím myslíte, otče? Jsou tu dva dospělí lidé, kteří se chtějí vzít!“

Kněz se podíval přímo na nevěstu. V jeho očích nebyl hněv, spíše znepokojení.

„Dcero,“ oslovil ji, „ty víš, proč to nemohu dovolit.“

Dmitrij se prudce otočil k Lilie. „O čem mluví?“

Nevěsta sklopila zrak. Rty se jí třásly. Několik vteřin mlčela, pak sotva slyšitelně zašeptala:

„Dimo… promiň.“

Hosté zalapali po dechu. Ticho bylo náhle tíživé.

„Před svatbou jste oba byli u zpovědi,“ pokračoval kněz. „A já mám povinnost ujistit se, že manželství je uzavíráno bez klamu. Dnes ráno mě však navštívila žena, která mi předložila dokumenty.“

Dmitrij zbledl. „Jaké dokumenty?“

„Dokumenty potvrzující, že Lilie byla již jednou církevně oddána. A tento svazek nebyl podle církevního práva zrušen.“

V kostele to zahučelo jako před bouří.

„Ty jsi byla vdaná?“ vydechl Dmitrij. „Říkala jsi, že to byla jen krátká známost…“

Lilie začala plakat. „Bylo to dávno. Už spolu nejsme. Myslela jsem, že to není důležité…“

„Pro civilní úřad možná ne,“ odpověděl kněz, „ale pro církev ano.“

Napětí by se dalo krájet. Někteří hosté kroutili hlavou, jiní sledovali scénu s otevřenými ústy.

A pak kněz dodal něco, co všechno ještě zhoršilo:

„Ta žena také uvedla, že máš dítě, o kterém ženich neví.“

Dmitrij ustoupil o krok, jako by ztratil půdu pod nohama.

„Je to pravda?“ zeptal se tiše.

Lilie zavřela oči. „Ano.“

„Kolik mu je?“ hlesl.

„Pět let.“

Dmitrij si přejel rukou po tváři. Ještě před několika minutami stál u oltáře plný naděje. Teď se mu svět hroutil před očima.

„Proč jsi mi to neřekla?“ zeptal se.

„Bála jsem se,“ vykřikla přes slzy. „Myslela jsem, že tě ztratím.“

Kněz pozvedl ruku, aby utišil rostoucí hluk.

„Manželství je založeno na pravdě,“ řekl pevně. „Bez ní nemohu udělit požehnání.“

Dmitrij dlouho mlčel. Pohled upíral na ženu, kterou miloval – a kterou už možná vůbec neznal.

Nakonec tiše pronesl: „Potřebuji čas. Teď se nemohu rozhodnout.“

Otočil se ke knězi. „Máte pravdu. Obřad musí být přerušen.“

Tato slova se rozleh­la chrámem jako ozvěna.

Hosté se pomalu začali rozcházet. Radostná atmosféra se během několika minut změnila v napjaté ticho. Hudba, která měla znít při svatebním polibku, zůstala nevyužita.

Lilie stála sama u oltáře, se závojem spuštěným přes ramena. Den, který měl být nejšťastnější v jejím životě, se proměnil v okamžik bolestné pravdy.

A otec Feofan si tiše povzdechl. Někdy je lepší zastavit obřad uprostřed, než požehnat manželství postavenému na tajemstvích.

Nikdo nevěděl, zda je to konec jejich lásky — nebo poslední šance začít znovu, tentokrát bez lží.