Seděl jsem před dortem a sledoval, jak se vosk pomalu rozpouští a stéká mezi jahody na polevě. V místnosti nebylo slyšet nic kromě tlumeného hluku autobusů z ulice a slabého cvaknutí rychlovarné konvice, která právě vychladla.

Poslal jsem zprávu:

„Všechno nejlepší k narozeninám!“

Displej mého starého výklopného telefonu se na okamžik rozsvítil a pak zase potemněl. Bylo to jako malé jeviště, na kterém herec vystoupil, uklonil se – a nikdo netleskal.

Nevím, co jsem čekal. Možná krátkou odpověď. Jedno obyčejné „Děkuji, tati.“ Nebo aspoň otázku: „Jak se máš?“

Nepřišlo nic.

Čas dokáže být nesnesitelně hlasitý, když člověk čeká. Každé tiknutí hodin znělo, jako by někdo zatloukal hřebík do ticha. Devadesát sedm let. Téměř celé století. Viděl jsem válku, hospodářské krize, města znovu povstávající z trosek. Celý život jsem pracoval rukama – opravoval elektriku, potrubí, všechno, co bylo rozbité. Vždy se našlo něco, co šlo spravit.

Jen praskliny ve vlastním životě jsem opravit nedokázal.

Eliotovi bylo deset, když jsem ho poprvé vzal k moři. Seděl mi na ramenou a smál se, že je vyšší než maják. Myslel jsem si, že to tak zůstane navždy – že ho budu držet a on se bude smát. Nenapadlo mě, že jednou budu držet jen telefon a čekat na hlas, který už nepřijde.

Svíčka nakonec dohořela sama. Nezhasl jsem ji. Jen jsem sledoval tenkou stužku kouře, která se rozplynula ve vzduchu.

A pak telefon zavibroval.

Nejdřív jsem si myslel, že se mi to zdá. Na displeji se objevilo neznámé číslo.

„Dobrý den… pane L.?“ ozval se mladý mužský hlas.

„Ano.“

„Dnes jste poslal zprávu na toto číslo. Ten telefon je teď u mě. Eliot… byl můj otec.“

Srdce se mi na okamžik zastavilo.

„Byl?“

Na druhé straně zavládlo ticho.

„Před dvěma lety zemřel. Autonehoda. Číslo jsem si nechal. Dnes přišla vaše zpráva. Nemohl jsem ji nechat bez odpovědi.“

Svět kolem mě se náhle zúžil. Stěny pokoje působily těsněji než kdy dřív.

„Nevěděl jsem to,“ zašeptal jsem.

„O minulosti moc nemluvil,“ pokračoval mladík. „Ale vaše jméno měl v telefonu uložené. A staré zprávy nesmazal.“

Ta věta mě zasáhla hlouběji než jakákoli výčitka.

Chvíli jsme si povídali. Jmenoval se Daniel. Řekl mi, že má malého syna. Tříletého. Rád kreslí a často se ptá, jaký byl jeho pradědeček.

Pradědeček.

To slovo znělo jako otevřené dveře tam, kde jsem si myslel, že už zůstaly jen ruiny.

„Chtěl byste se někdy setkat?“ zeptal se opatrně. „Mohl bych ho přivést. Aby věděl, odkud pochází.“

Podíval jsem se z okna. Autobus právě projížděl ulicí a lidé za sklem spěchali, jako by měli nekonečně mnoho času. Mně bylo devadesát sedm – a přesto jsem najednou cítil, že ještě něco může začít.

„Ano,“ odpověděl jsem tiše. „Rád.“

Když jsem hovor ukončil, dort byl stále přede mnou. Poleva se lehce rozpustila, jahody pustily šťávu. Ukrojil jsem další kousek. Tentokrát už ne jen pro sebe.

Toho dne nepřišly žádné pohlednice. Nikdo nezvonil. Nebyla žádná oslava.

Ale zazněl jeden telefonát.

A někdy stačí jediná odpověď, aby dlouhé ticho konečně přestalo bolet.