Jenže ony nebyly u toho, když za ním zaklaply dveře a v bytě zůstalo ticho těžší než jakákoli hádka. Ony necítily tu prázdnotu, která se mi usadila v hrudi.

Dlouhé měsíce jsem jen přežívala. Ráno jsem se dívala do zrcadla a viděla unavenou ženu, která jako by ztratila barvy. Nešlo o vrásky ani o pár šedin. Šlo o pocit, že jsem přestala být vidět. Jako bych se vytratila ze světa, kde mají ženy právo být krásné, žádané a důležité.

A pak se objevil Viktor.

Bydlel ve vedlejším domě. Občas jsme se potkali v parku, nejprve jen s krátkým pozdravem. Jednoho dne si přisedl na lavičku a začal se mnou mluvit. O obyčejných věcech. O počasí, o knihách, o životě po rozvodu. V jeho hlase bylo něco upřímného, klidného. A v jeho pohledu jsem poprvé po dlouhé době cítila zájem – skutečný, nehraný.

Naše rozhovory se postupně prodlužovaly. Smáli jsme se, sdíleli drobné příběhy, a já si uvědomila, že se zase usmívám přirozeně. Když mě pozval na rande, srdce se mi rozbušilo jako dívce. Přesto jsem řekla ano.

Rozhodla jsem se, že se setkáme u mě doma. Chtěla jsem být ve svém prostoru, cítit jistotu. Den předem jsem uklidila byt, koupila čerstvé květiny a připravila slavnostní večeři. Zapálila jsem svíčky, pustila tichou hudbu a oblékla si šaty, které jsem roky neměla odvahu nosit. Když jsem se na sebe podívala do zrcadla, uviděla jsem ženu, která se snaží znovu nadechnout.

Když zazvonil, třásly se mi ruce. Otevřela jsem dveře a jeho pohled mě zahřál. „Vypadáš nádherně,“ řekl tiše. Ta slova mi projela tělem jako jiskra. Celý večer byl zpočátku kouzelný. Smích, víno, lehké doteky rukou nad stolem. Cítila jsem se živá.

Pak ale jeho telefon na stole náhle zasvítil. Nechtěla jsem být zvědavá, ale jméno na displeji jsem zahlédla. „Kata“. A pod ním zpráva: „Doufám, že dnešní večer bude stejně krásný jako včera.“

V tu chvíli jako by někdo uhasil světla.

Viktor rychle telefon otočil displejem dolů. Na okamžik ztratil jistotu. Zeptala jsem se klidně: „Je to někdo důležitý?“ Odpověděl vyhýbavě, že jde jen o kamarádku. Jeho tón však nebyl přesvědčivý.

Nešlo o žárlivost. Šlo o něco hlubšího. O strach, že jsem se znovu stala jen přestupní stanicí v něčím životě. O obavu, že naděje, kterou jsem si pracně dovolila cítit, je jen iluze.

A tehdy jsem udělala něco, co bych před rokem nedokázala.

Postavila jsem se a řekla: „Nechci být možností mezi jinými. Nechci soupeřit o pozornost. Pokud nejsi připravený na upřímný začátek, raději to ukončeme teď.“

Můj hlas byl klidný, pevný. Sama jsem se té síly lekla.

Viktor se snažil vše vysvětlit, ale já už věděla, že důležitější než jeho odpovědi je moje důstojnost. Otevřela jsem dveře a rozloučila se. Bez scén, bez slz.

Když za ním zapadly dveře, zůstala jsem sama u stolu se svíčkami. Ticho tentokrát nebylo tíživé. Bylo jasné a čisté. Uvědomila jsem si, že jsem ten večer neztratila muže – našla jsem sebe.

Možná si mé přítelkyně stále myslí, že jsem pošetilá. Ale já vím, že touha cítit se milovaná není směšná. Není bláznivé chtít být v padesáti čtyřech letech ženou, která má právo na vášeň a úctu.

Ten večer jsem si dokázala, že nejsem neviditelná. A i kdyby další rande nepřišlo hned, už nikdy se nespokojím s rolí stínu v cizím příběhu. Protože jsem si znovu připomněla, že moje hodnota nezmizela s jedním odchodem. Naopak – teprve teď začínám skutečně žít.