Marie byla celý život žena, která se nikdy nevzdávala. Vždy si vše musela vydobýt vlastníma rukama. Nikdy neplakala nahlas, nikdy si nestěžovala, i když měl život pro ni jen tvrdé rány. Když jí manžel opustil s malým dítětem na krku, když se musela vrátit do rodné vesnice, kde ji lidé soudili pohledy, když její dcera Míša po úrazu přestala chodit — Marie se nezlomila. Pracovala dnem i nocí, a i když se v ní hromadila bolest a vztek, potlačila je péčí o dceru a prací na statku.

Ale ten den, kdy k ní do kravína vtrhla sousedka Natálie se slovy:
— Marie! Míšu… Míšu ten tulák vzal do sauny! —
…v ní všechno vřelo. Neptala se, neběžela — letěla. Srdce jí bušilo, v uších jí hučelo.

Tajemný cizinec
Vesnicí prošel před pár týdny. Vysoký muž s vousy, tichý, ve starém kabátu. Usadil se v chátrající chatě na okraji lesa, kde už roky nikdo nebydlel. Lidé o něm mluvili šeptem. Dali mu přezdívku „tulák“. Nikdo nevěděl, kdo je a odkud přišel.

Marie si ho všimla hned první den, když jí pomohl naložit seno. Byl silný, ale mlčenlivý. Podíval se jí do očí a jen kývl. Druhý den přinesl nářadí a opravil branku. Třetí den zůstal, aby pomohl s krmením. Nemluvili spolu moc, ale cítila, že v něm není žádné nebezpečí. Přesto nikdy by nedovolila, aby se přiblížil k Míše.

Rozhovory pod oknem
Jednoho večera se tulák zastavil pod Mariiným oknem. Míša ho spatřila první a poprosila mámu, ať ho nechá mluvit. A tak si začali povídat – ona ležela v posteli, on seděl venku. Vyprávěl jí o horách, o řekách, o zvířatech. Míša ho poslouchala se zářícíma očima. Marie je pozorovala zpovzdálí, tiše, ostražitě, ale i s nadějí. Poprvé po letech viděla svou dceru usmívat se.

Osudný den
Marie byla toho rána jako vždy na statku, když přiběhla Natálie a křičela něco o tom, že tulák vzal Míšu do sauny. Do té staré, rozvrzané sauny za potokem, kam nikdo nechodil už léta. Marie nechala všechno a běžela. V hlavě jí vířily nejhorší scénáře.

Dveře sauny byly pootevřené. Uvnitř pára, tlumené světlo. Uslyšela dceřin hlas. Otevřela dveře dokořán a vtrhla dovnitř.

A ztuhla.

Zázrak
Míša stála. Na vlastních nohou. Opřená o tulákova ramena, třesoucí se, zpocená, ale stojící. Po letech ležení, bolesti a beznaděje, stála. A usmívala se.

— Mami, podívej! Já… já stojím! On mi pomáhá cvičit! Já to zvládnu!

Marie upustila kabelu a jen se dívala. Slzy jí začaly téct po tvářích. Ticho, které následovalo, bylo silnější než jakýkoli výkřik.

Pravda o tulákovi
Později se dozvěděla, že tulák se jmenuje Alexej. Býval fyzioterapeutem. Před lety ztratil ženu a dceru při autonehodě. Zhroutil se, odešel z nemocnice, z města, ze života, který znal. Putoval, pomáhal lidem, kteří ho pustili k sobě. Až přišel sem. A našel Míšu.