„Arťome, ty ses úplně zbláznil? Je ti dvaadvacet! Jaká svatba?“
Vladimir Timofejevič přecházel nervózně sem a tam po své kanceláři, kde každý kus nábytku křičel o jeho bohatství a postavení. Prsty si mnul spánky a nevěřícně kroutil hlavou.

U zdi stál klidně jeho syn Arťom. Právě oznámil otci, že si bere dívku z vesnice a že spolu čekají trojčata. A že se otce o svolení neptá.

„Opusť ji. Zapomeň na ni. Je to vesnická holka! Najdeme ti někoho jiného. Někoho z tvého kruhu,“ trval na svém otec.
„Ne. Miluju ji. A budu s ní. A s našimi dětmi,“ odvětil Arťom bez zaváhání.

Rozchod s minulostí
Pro Vladimira, vlivného podnikatele s kontakty ve vysoké politice, to byl šok. Jeho syn, který měl převzít firmu, rozvíjet značku, pokračovat v dynastii, se rozhodl jít vlastní cestou. A ta vedla daleko od luxusu a salónů — do malé zapadlé vesnice, kde se lidé zdraví na ulici a pěstují brambory.

Vladimir to nesnesl.
„Jestli odejdeš, zapomeň, že máš otce,“ řekl a ukončil rozhovor. Arťom se otočil a odešel. Sám. Bez peněz. Jen s láskou.

Nový život mezi poli
Vesnice Arťoma přijala opatrně, ale postupně si získal respekt. Pomáhal, kde mohl. Pracoval rukama. Staral se o dům, který patřil rodině Nastěnky, jeho snoubenky. A když se narodili tři synové — Ivan, Matěj a Alexej — lidé mu začali říkat „měšťák s velkým srdcem“.

Doma nebyly ani drahé hračky, ani luxusní výbava, ale bylo tam teplo, smích, vůně čerstvě upečeného chleba. Arťom opravoval starý včelín, vypěstoval zahradu, vyráběl dřevěné hračky pro kluky. A večer si sedali s Nastasjou pod jabloň, sledovali hvězdy a šeptali si o budoucnosti.

Tři roky ticha
Za celé ty roky otec nenapsal, nezavolal. Nezeptal se, jak se mají. Ani jednou. Ale Arťom o něm nesmýšlel se zlobou. Jen s tichým smutkem. Chápal, že někteří lidé potřebují čas, aby pochopili hodnotu věcí, které nemají cenovku.

Jednoho jarního dne, když na stromech právě rozkvétaly první pupeny, před domem zastavilo černé SUV. Z auta vystoupil postarší muž v drahém obleku.

Vladimir.

Setkání bez slov
Arťom vyšel ven. Kluci se honili kolem stromu. Nastasja věšela prádlo. Vladimir stál tiše, díval se, a jakoby nemohl popadnout dech.

„Přijel ses podívat?“ zeptal se Arťom.
Otec kývl.
„Sledoval jsem vás. Ale… teď jsem chtěl vidět na vlastní oči.“
„Oni nejsou ostuda. Jsou tvoje vnoučata.“

V tu chvíli se k nim rozběhli tři chlapci. Zastavili se před starcem, zírali na něj se zájmem.

„Ty jsi náš děda?“ zeptal se nejmladší.
Vladimir přikývl. Třásl se. Nemohl mluvit. Klesl na kolena a natáhl ruce.

A oni ho objali.

Nový začátek
Téhož večera Vladimir zůstal na večeři. Jedl domácí polévku, pil čaj z bylinek a mlčel víc, než mluvil. V jeho pohledu bylo cosi jiného. Pokora? Lítost? Vděk?

Z města přivezl dárky, ale ti tři kluci radši běželi s tátou za včelami než ke krabicím. A když se s dědou loučili, nejstarší řekl:

„Přijeď zase. Máma dělá výborný koláč.“