Jednoho dne mi došla trpělivost a na jejich další „návštěvu“ jsem připravila takové překvapení, že se mnou od té doby přestali téměř komunikovat.

Manželova rodina milovala nečekané návštěvy.

— Ach, byli jsme náhodou poblíž, tak jsme se rozhodli zastavit. Vždyť jsme rodina, — říkávala pokaždé tchyně.

„Poblíž“ obvykle znamenalo, že byli ve skutečnosti velmi daleko. A „zastavit se“ se pokaždé změnilo v opravdovou výpravu: kufry, děti, sklenice s nakládanou zeleninou a dokonce i kocour, který považoval náš gauč za osobní škrabadlo.

Paní domu bylo čtyřicet šest let. Pracovala v nakladatelství, milovala ticho, klidná rána a vzácné volné víkendy. Její manžel, klidný a velmi mírný muž ve věku padesáti čtyř let, uměl říct „ne“ jen v práci. S matkou — nikdy.

Pokaždé to probíhalo stejně. Zvonění u dveří. Hlasité pozdravy. Kufry už v předsíni.

— No tak, proč stojíš? Pusť rodinu dovnitř, — říkávala tchyně a okamžitě začala prohlížet byt. — Ty záclony bys měla vyměnit. A ten boršč vaříš nějaký moc řídký.

Synovci okamžitě zapnuli televizi na plnou hlasitost. Kocour si brousil drápy o pohovku. Tchyně vstávala nejdřív ze všech a začala hlučně vařit v kuchyni, protože „rodinu je potřeba nakrmit pořádnou snídaní“.

„Na týden“ se vždy protáhlo minimálně na dva.

Paní domu to dlouho snášela. Kvůli manželovi. Kvůli klidu v rodině. Ale ten páteční večer už byla úplně na hranici sil. Právě dokončila práci a snila jen o tichu, odpočinku a spánku.

Když zazvonil zvonek, už přesně věděla, kdo stojí za dveřmi.

Na chodbě stála tchyně s velkým kufrem a vedle ní její dcera.

— Překvapení! — zvolala tchyně hned od prahu. — Máme doma rekonstrukci, všude prach, děti nemají kde dýchat. Zůstaneme u vás tak týden, možná dva.

Paní domu se ani nepohnula. Stála ve dveřích v hedvábném županu a klidně se dívala na hosty.

— Dobrý večer. Já pro vás mám také jedno překvapení.

Tchyně už automaticky vykročila dovnitř, jako by vstupovala do vlastního bytu. Ale v další vteřině se zarazila.

V předsíni visely na stěně malé tabulky.

Na té první stálo velkými písmeny:

„Režim pro hosty: maximálně 2 dny.“

Pod ní byly další pravidla:

„Kuchyň – samoobsluha.“
„Každý host po sobě uklízí.“
„Po 21:00 klid v bytě.“
„Poškození nábytku hradí host.“

Tchyně překvapeně zamrkala.

— Co to má znamenat? — zeptala se chladně.

— Žádný vtip. Jsou to nová pravidla, — odpověděla klidně žena.

To však nebylo všechno.

Na stole v obývacím pokoji leželo několik připravených dokumentů. Skutečné smlouvy o dočasném pobytu.

Tchyně jednu z nich vzala do ruky a začala číst.

— „Dočasné ubytování v bytě… maximálně na 48 hodin…“

Najednou zvedla hlavu.

— Ty to myslíš vážně?

— Naprosto vážně.

Žena se posadila do křesla a pokračovala:

— Když už rádi přijíždíte bez ohlášení, rozhodla jsem se být připravená. Tady je všechno napsané: délka pobytu, pravidla v kuchyni, úklid… a také malá záloha.

— Záloha?! — vybuchla tchyně.

— Ano. Gauč jsme kvůli vašemu kocourovi měnili už dvakrát.

V místnosti zavládlo napjaté ticho.

Dokonce i děti přestaly mluvit.

Tchyně zčervenala.

— To je urážka! Jsme přece rodina!

— Právě proto jsem to tři roky trpěla, — odpověděla žena klidně. — Tři roky „návštěv na týden“, které trvaly dva týdny. Tři roky rad, jak mám žít ve vlastním bytě.

Podívala se tchyni přímo do očí.

— Ale od dneška budou pravidla pro všechny stejná.

Manžel, který stál opodál, nervózně přešlápl.

— Mami… možná bychom si tentokrát opravdu měli vzít hotel…

Tchyně se na něj prudce otočila.

— Ty stojíš na její straně?

Muž pokrčil rameny.

— Náš byt je přece jen malý.

Po těch slovech nastalo dlouhé ticho.

Tchyně pomalu položila smlouvu zpět na stůl.

— Pojďte, — řekla nakonec své dceři.

— Kam? — zeptala se tiše.

— Do hotelu. Tady… mají pravidla.

Otočily se a odešly.

Dveře se zavřely.

V bytě zavládlo ticho, jaké tam už dlouho nebylo.

Žena si unaveně sedla na pohovku. Manžel si přisedl vedle ní.

— Víš… tohle jsem opravdu nečekal, — řekl po chvíli.

Ona se na něj podívala a poprvé za večer se usmála.

— Já taky ne.

Utekl týden. Tchyně nevolala.

Utekl měsíc. Pořád ticho.

A pak jednoho rána telefon přece jen zazvonil.

Na displeji se objevilo její jméno.

Žena hovor přijala.

Chvíli bylo ticho.

Pak se ozval opatrný hlas.

— Budeme o víkendu ve vašem městě…

Krátká pauza.

— Zastavíme se jen na čaj… jestli můžeme.

Žena se podívala z okna a klidně odpověděla:

— Na čaj… samozřejmě.