Ve dveřích stálo něco.

Ne člověk. Ne stín. Ne bytost, kterou by šlo popsat.

Jako by se to skládalo přímo z temnoty. Obrysy se chvěly, mizely a znovu se objevovaly. Tvář — pokud se to tak dalo nazvat — byla pokřivená, jako by ji někdo vytvořil z cizích vzpomínek.

— „Já… já ho znám…“ zašeptal druhý, aniž by odtrhl pohled.

— „Cože? Ne… to není možné…“

Ta věc udělala krok vpřed.

Podlaha pod ní nezaskřípala.

Nevydala žádný zvuk.

A přesto oba cítili, jako by jim něco těžkého sedlo na hruď. Nedalo se dýchat.

— „Pamatuješ si…“ ozval se hlas.

Nezněl v místnosti.

Zněl uvnitř.

Přímo v hlavě.

— „Ne… ne… to není možné… my jsme na to zapomněli… museli jsme zapomenout…“

Světlo znovu zablikalo.

A na okamžik se pokoj změnil.

Tapety zestárly. Byly ohořelé.

Na podlaze černé stopy, jako po požáru.

A ten zápach…

Zápach kouře, který si nelze splést.

— „Cítíš to?“
— „Ano… to je… ten den…“

Ta bytost se přiblížila.

Teď bylo vidět její oči.

Prázdné.

Ale uvnitř té prázdnoty se něco hýbalo.

Něco živého.

Něco, co volalo.

— „Zavřeli jste dveře…“ zašeptal hlas.

A v tu chvíli si vzpomněli.

Ten večer.

Ten byt.

Křik.

Oheň.

A dveře… které skutečně zavřeli.

Za nimi někdo zůstal.

— „My… my jsme nemohli… byli jsme děti…“ hlas se zlomil.

— „Mohli jste…“ odpovědělo to.

Najednou stálo přímo před nimi.

Příliš blízko.

Nepřirozeně blízko.

Chlad pronikl až do kostí.

— „Klepal jsem…“
— „Křičel jsem…“
— „A vy… jste odešli…“

— „PROMIŇ!“ vykřikl jeden z nich a zhroutil se na kolena.

Ale bylo pozdě.

Ta bytost natáhla ruku.

A v tu chvíli…

hodiny na stěně se rozběhly zpět.

Jedna sekunda.

Druhá.

Třetí.

Místnost se začala měnit.

Jako by se čas trhal na kusy.

Znovu stáli v tom koridoru.

Dveře.

Oheň za nimi.

Křik.

— „Ne… ne… ne znovu…“ 😱

— „Teď… neodejdete…“ zašeptal hlas.

Klika dveří v jejich rukou se začala tavit žárem.

Z druhé strany někdo bušil.

Zoufale.

Silně.

A v tom okamžiku…

někdo začal bušit i na dveře v této místnosti.

Tvrdě.

Hlasitě.

Jeden úder.

Pauza.

Druhý — silnější.

Ztuhli.

Pomalu otočili hlavy.

Dveře, kterými to přišlo…

byly znovu zavřené.

— „Ty… ty to taky slyšíš?“ 😨
— „Ano… ale… to je přece už uvnitř… tak kdo…?“

Bušení zesílilo.

A najednou…

se pod dveřmi začal plazit stín.

Živý.

Pohybující se.

A pak ten hlas, už úplně blízko, zašeptal:

— „Teď… jste tři…“

Světlo zhaslo.

A v naprosté tmě…

někdo udělal krok přímo za nimi.

…Pokračování příště.