Protože v tu chvíli pochopila.

Ne rozumem — tělem. Kůží. Srdcem, které se rozbušilo tak hlasitě, že přehlušilo všechno kolem.

Za sklem neleželo jen maso.

Byla tam… část její minulosti.

Ta samá znaménka. Ta samá linie na kůži, kterou nenáviděla od dětství. Kterou skrývala. Kterou znala nazpaměť.

— „Ne… ne… to není možné…“ — ustoupila, až narazila zády do chladné vitríny.

Řezník se nezastavil.

Kráčel pomalu. Jistě. Jako někdo, kdo přesně ví, že není kam utéct.

— „Nepřišla jste sem náhodou,“ řekl tiše. „Sem nikdo nevchází omylem.“

— „Já… já jsem jen hledala obchod…“ — její hlas se třásl, lámal, mizel v tichu.

— „Hledala jste odpověď,“ přerušil ji. „A našla jste ji.“

Zastavil se těsně u ní.

Příliš blízko.

Ucítěla zvláštní vůni — ne krev, ne maso… něco povědomého. Téměř domácího. Jako vůně vlastního domova, jen pokřivená, zkažená.

— „Podívejte se pořádně,“ ukázal na vitrínu.

Nechtěla.

Každá buňka v ní křičela: nedívej se.

Ale její pohled se stejně přitáhl zpět.

A tehdy…

Uviděla víc.

Ne jeden kus.

Celou vitrínu.

Úlomky.

Zbytky.

Okamžiky.

Tamhle — její ruka sevřená v pěst, když křičela na matku.
Tamhle — její rty, vyslovující slova, za která se nikdy neomluvila.
A tam — její oči… chladné, lhostejné… v ten den.

— „To není… skutečné…“ zašeptala.

— „To je to nejskutečnější, co máte,“ odpověděl klidně řezník. „Vaše rozhodnutí.“

Dotkl se skla.

A to se… zachvělo.

Jako voda.

— „Každý kus je okamžik, kdy jste mohla jednat jinak,“ pokračoval. „Ale neudělala jste to.“

Žena se roztřásla.

— „Proč mi to ukazujete?..“

Poprvé se usmál doopravdy.

Ale v tom úsměvu nebylo ani trochu tepla.

— „Protože jste si pro to přišla.“

— „Já jsem si nepřišla pro TOHLE!“

— „Opravdu?“ naklonil hlavu. „A nepřemýšlela jste o tom včera v noci? Že se všechno dalo změnit? Ten rozhovor… ten telefonát, který jste neudělala?“

Ztuhla.

Svět se kolem ní jakoby zhroutil.

— „Jak to víte…“

— „Víme všechno, co se člověk bojí si přiznat,“ řekl tiše.

V tu chvíli světlo v obchodě zablikalo.

Jednou.

Podruhé.

A když se znovu rozsvítilo…

Za pultem nestál on.

Stála tam ona.

Sama.

Stejné oblečení. Stejné oči.

Ale výraz…

Prázdný.

— „Co se děje…“ zašeptala, cítíc, jak jí podlamují nohy.

— „Teď už chápete cenu,“ ozval se řezníkův hlas… ale tentokrát zezadu.

Rychle se otočila.

Stál u dveří.

Zavřených.

— „Můžete odejít,“ řekl klidně. „Hned teď.“

Vykročila vpřed.

Ale zastavila se.

Protože uslyšela…

Svůj vlastní hlas.

— „Počkej…“

Otočila se.

Její dvojník za pultem se na ni díval přímo.

— „Když odejdeš… všechno zůstane stejné.“

Ticho.

Těžké. Živé.

— „A když zůstanu?..“ zeptala se sotva slyšitelně.

Řezník se lehce naklonil.

— „Pak si můžeš… vybrat znovu.“

Srdce se na okamžik zastavilo.

— „Ale…“ dodal.

A v tu chvíli se jeho tvář… změnila.

Zkřivila se. Zcizela.

— „…něco za to budeš muset dát.“

Pomalu pohlédla na vitrínu.

Na kusy.

Na vzpomínky.

Na sebe.

— „Co přesně?..“ zašeptala.

Řezník hned neodpověděl.

Jen… otevřel sklo.

A ukázal dovnitř.

— „Vyber si.“

Její ruka se roztřásla.

Chápala to.

Jakmile se dotkne…

Není cesty zpět.

A v tu chvíli světlo zhaslo.

Úplně.

V absolutní tmě uslyšela jediné:

— „Volba byla učiněna…“

…a něčí prsty se sevřely kolem jejího zápěstí.