Ztuhl.
Srdce mu bušilo tak silně, že měl pocit, že ho slyší i něco jiného… něco, co už bylo v bytě.
— „K-kdo jsi?..“ zašeptal.
Ticho.
Takové ticho, které láme mysl.
— „Řekl jsem ti… neotáčej se.“
Hlas zhrubl. Ztěžkl. Už nebyl lidský.
Pomalu sevřel pěst, až to zabolelo.
Tohle není sen.
Někde v hloubi bytu zavrzaly dveře.
Tiše. Opatrně.
Ale on věděl — bydlel sám.
Vždycky bydlel sám.
— „Už nejsi sám…“ zašeptal hlas, jako by mu četl myšlenky.
Pevně zavřel oči.
Neotáčej se. Neotáčej se. Neotáčej se.
Ale představivost už pracovala.
Co je za ním?
Ten pes?
Nebo něco, co jen vypadá jako pes?
Vzpomněl si na ty oči.
Prázdné. Hluboké. Příliš vědomé.
Tak se zvířata nedívají.
Tak se dívá něco… co tě poznává.
— „Nepamatuješ si mě?“ ozval se hlas znovu.
Teď dál.
Nebo… v pohybu?
Podlaha tiše zavrzala.
Za ním.
Vlevo.
Teď vpravo.
Kroužilo kolem něj.
Pomalu.
— „Vždycky jsem tu byl…“
Šepot se rozlil po místnosti.
Už to nevydržel.
— „DOST!“ vykřikl.
A v tu chvíli—
ticho.
Úplné. Tvrdé ticho.
Žádný dech.
Žádný pohyb.
Nic.
Stál nehybně.
Jedna sekunda.
Dvě.
Pět.
A pak…
na stěně před ním—
se objevila stín.
Ne jeho.
Příliš velký.
Příliš natažený.
A… na čtyřech nohách.
Zíral na něj bez mrknutí.
Stín pomalu zvedl hlavu.
Stejně jako předtím.
Nepřirozeně pomalu.
A pak, za ním—
— „Teď… se můžeš otočit.“
Každý instinkt křičel, ať to nedělá.
Ale udělal to.
Pomalu.
Jako by se pohyboval ve vodě.
A uviděl—
nic.
Kuchyně byla prázdná.
Úplně.
Jen…
na stropě.
Přímo nad ním.
Stopy.
Čerstvé.
Hluboké.
Jako by tam před chvílí stálo něco těžkého.
Ustoupil—
a šlápl na něco měkkého.
Srdce se mu zastavilo.
Podíval se dolů.
Miska.
Psí miska.
Prázdná.
Ale…
on nikdy žádného psa neměl.
Nikdy.
Ruce se mu roztřásly.
— „Máš hlad?..“ zašeptal hlas.
Tentokrát—
přímo před ním.
Prudce zvedl hlavu.
A v odrazu okna…
to uviděl.
Sebe.
A za sebou—
postavu.
Obrovskou.
S protáhlým čenichem.
Oči zářily… neodrážely světlo—
ony ho vydávaly.
— „Ty jsi mě zavolal…“ řekl hlas téměř něžně.
— „Já… ne…“ sotva vydechl.
Ta postava v odrazu… se usmála.
Ano.
Usmála.
— „Nechal jsi otevřené dveře.“
Ztuhl.
Dveře.
Vzpomněl si.
Dřív večer…
je opravdu—
nechal otevřené.
Jen na chvíli.
Na okamžik.
Ale—
— „To stačilo.“
Světlo zablikalo.
Jednou.
Podruhé.
A pak zhaslo.
Tma pohltila všechno.
Hustá.
Živá.
A v té tmě—
uslyšel kroky.
Ne lidské.
Pomalé.
Těžké.
Nad ním.
Po stropě.
dup…
dup…
dup…
Nedýchal.
Nepohnul se.
Neexistoval.
A pak—
přímo u jeho tváře—
zašeptání:
— „Teď… už to vidíš?..“
A ve tmě—
se otevřely oči.
Ne jeho.
Příliš blízko.
A v tu chvíli pochopil—
že je pozdě.
Protože za jeho zády—
velmi tiše—
cvakl zámek u vchodových dveří.
Sám.
A v bytě…
už nebyl sám.
A to, co tam bylo…
už znalo jeho jméno.
— „…Čekal jsem na tebe.“