Naše rozhodnutí adoptovat dítě nebylo náhlé. Bylo výsledkem let přemýšlení, dlouhých rozhovorů, neúspěšných pokusů mít vlastní děti a touhy dát lásku někomu, kdo ji potřebuje nejvíce.

Když jsme ji poprvé uviděli v dětském domově, něco v mém srdci se pohnulo. Malá, tichá, s vážnýma očima, které jako by viděly víc, než by dítě v jejím věku mělo zažít. Neusmívala se. Nedobývala si pozornost. Jen stála a dívala se.

Po měsících papírování a příprav jsme ji konečně přivedli domů.

Začátky byly těžké. Byla uzavřená, nemluvná, kontakt s námi ji zjevně zneklidňoval. Nechávali jsme jí prostor, trpělivě čekali na každý malý krůček důvěry.

Uplynul měsíc.

Jednoho večera, když jsem jí četla pohádku před spaním, přišla tiše ke mně, položila mi ruku na rameno a šeptla: — Maminko, nevěř tatínkovi.

Zůstala jsem sedět jako přimražená.

V jejím hlase nebyl strach. Nebyl v něm pláč ani panika. Jen tiché, pevné varování, které mě vyděsilo víc než jakýkoli křik.

Pohladila jsem ji a jemně se zeptala: — Proč, miláčku?

Sklonila hlavu a tiše odpověděla: — Protože lže.

To bylo všechno. Nepokračovala. Uložila se ke spánku a já tam seděla ještě dlouhou dobu, neschopná pohnout se.

Celou noc jsem přemýšlela.

Znala jsem svého muže více než dvacet let. Nikdy mi nedal důvod pochybovat o jeho čestnosti nebo lásce. Byl laskavý, pozorný, staral se o nás oba.

Ale přesto — mohla by si tohle čtyřleté dítě jen tak vymyslet? Měla by důvod lhát?

Následující dny jsem je oba pozorovala. Všechno vypadalo normálně. Hrál si s ní, smál se, četl jí. Ale někdy jsem v jejích očích zahlédla napětí. Nedůvěru.

Věděla jsem, že něco není v pořádku. Ale zároveň jsem netušila co.

Až jedno odpoledne, při společné kresbě, se na mě podívala a tiše řekla: — Maminko, ty taky půjdeš pryč?

Srdce se mi sevřelo.

Pomalu se ukazovalo, že problém není v mém muži. Ani v našem domově. Problém byl v jejích ranách.

V dětském domově, jak jsme se později dozvěděli, byla často slibována adopce. Mnozí dospělí přišli, slíbili, že ji vezmou domů — a pak zmizeli. Pro ni «tatínek» znamenal někoho, kdo lže. Kdo něco slíbí a nikdy nesplní.

Nebyla to obžaloba našeho života. Byla to bolest jejího vlastního.

Od té chvíle jsme pochopili, že budování důvěry bude trvat déle, než jsme si kdy dokázali představit.

Začali jsme být ještě opatrnější. Každé slovo jsme vážili. Nikdy jsme neslibovali něco, co bychom nemohli splnit. Ujišťovali jsme ji znovu a znovu, že jsme tady. Že ji neopustíme.

Byly dny, kdy se smála a věřila. A pak zase dny, kdy se uzavřela a propadala svému strachu.

Nebyla to jednoduchá cesta.

Ale byla to cesta, kterou jsme chtěli jít.

Dnes, rok poté, když ji večer ukládám do postele, někdy ke mně přijde, obejme mě a šeptá: — Maminko, věřím ti.

Tato slova jsou pro mě cennější než cokoli jiného.

Protože vím, kolik odvahy jí stálo je vyslovit.

Vím, že každé její «věřím ti» je výsledkem tisíců malých gest, tichých slibů splněných v každodenním životě.

A vím, že tím největším darem, který jsme jí mohli dát, nebyl dům nebo nové hračky.

Byla to jistota.

Byla to láska, která nezmizí.

Byla to pravda.