Když jsem odjížděla ze své vlasti, všechno se dělo ve spěchu. Situace v zemi byla napjatá a moje dcera, která už dlouho žila v zahraničí, mě přemlouvala: — Maminko, pojď k nám. Tady budeš v bezpečí.

Nebylo snadné všeho nechat. Můj domov, přátelé, vzpomínky, to vše mě vázalo ke každému koutu mého bytu. Ale zdravý rozum zvítězil. Dohodli jsme se se synem, že bude dohlížet na mou bytovou jednotku, starat se o ni, než se vrátím. Věřila jsem mu. Je to můj syn, dospělý muž s vlastní rodinou, vždy spolehlivý.

Uplynuly téměř tři roky.

Po celou dobu jsme byli v kontaktu. Syn mě ujišťoval, že všechno je v pořádku. Že byt je v bezpečí, věci jsou tam, kde jsem je nechala, a že se nemusím o nic starat.

Jednoho dne mi zeť během večeře klidně oznámil: — Povídali jsme si s tvojí dcerou. Doma už je bezpečněji. Myslíme si, že by ses měla vrátit.

Byla jsem překvapená. Samozřejmě, stýskalo se mi. Ale zvykla jsem si na nový život v cizí zemi, na klid, který mi tamní prostředí poskytovalo. Přesto ve mně něco zaplála — touha po návratu domů.

Za pár dní bylo vše zařízeno. Lístek, kufry, loučení. Cítila jsem směs vzrušení a nejistoty.

Ale nic mě nemohlo připravit na to, co mě čekalo.

Když jsem vstoupila do svého bytu, okamžitě jsem poznala, že něco není v pořádku.

Byt, který jsem opustila, byl pryč.

Všechno bylo přestavěné. Moje ložnice byla nyní dětským pokojem. Obývací pokoj změněn na ložnici mého syna a jeho ženy. Na balkoně stály mé krabice s osobními věcmi, přikryté plachtou.

Zůstala jsem stát v chodbě s kufrem v ruce, ztracená v místě, které kdysi bylo mým domovem.

Za chvíli přišel syn. Usmíval se: — Udělali jsme pár změn, mami. Děti potřebovaly prostor. Přizpůsobili jsme byt, abys měla svoje soukromí — ukázal na malou místnost bez oken, která dřív sloužila jako komora.

Nevěděla jsem, co říct.

Večer u čaje mi syn s naprostou samozřejmostí oznámil, že se rozhodli zde bydlet trvale. Dětem se tu líbí, mají školku kousek od domu, a že pro mě, samozřejmě, mají svůj «koutek».

Seděla jsem tam, poslouchala jeho slova a cítila, jak se ve mně něco láme.

Můj byt. Můj domov. Moje vzpomínky.

A já — nájemnice ve vlastním životě.

Nedokázala jsem ani protestovat. Bylo to všechno příliš nečekané, příliš bolestivé.

Někteří řeknou: «Buď ráda, že tě přijali.» Možná. Ale v hloubi duše jsem věděla, že to není správné. Že mě nikdo nepožádal o svolení. Nikdo se nezeptal, zda chci, aby můj život zmizel v dětských hračkách a přestavbách.

Nyní žiji mezi krabicemi, ve svém «koutku», s pocitem, že mě vlastně nikdo nepotřebuje.

Nevím, jak dál.

Mám bojovat za své místo?

Mám odejít, abych nezničila rodinné vztahy?

Každý den si kladu otázku: kdy se z domova stane jen adresa?

Nečekala jsem luxus. Nečekala jsem vděčnost. Chtěla jsem jen to nejjednodušší — vrátit se tam, kde mě kdysi čekalo bezpečí a láska.

Teď stojím na křižovatce a nevím, jakou cestu si vybrat.

Možná největší rány nezasazují nepřátelé.

Možná ty nejhlubší bolesti přinášejí ti, které jsme milovali nejvíce.