Alexandr Novotný byl muž, kterého znalo celé město. Úspěšný podnikatel, majitel developerské společnosti, která měnila periferii v luxusní čtvrti. Peníze a moc mu umožnily uskutečnit téměř každý sen. Teď měl v plánu postavit na okraji města nový obytný komplex, moderní budovy se skleněnými fasádami a střešními zahradami.

Na pozemku, který měl patřit budoucnosti, stál ale ještě starý dům. Opadaná omítka, rozbité okna, nakloněné stěny. V něm žil stařec jménem Václav, který odmítal prodat svůj domov. I přes opakované nabídky, vysoké částky a sliby náhradního bydlení zůstával neoblomný.

Nakonec, po dlouhých soudních sporech, Alexandr získal právo dům zbourat. Václav byl vystěhován a přestěhován do sociálního bytu. Starý dům, plný historie a vzpomínek, čekal na demolici.

Den demolice byl teplý a zaprášený.

Alexandr stál opodál a sledoval, jak bagry rozbíjejí střechu, stěny, vše, co kdysi bylo domovem. V hlavě měl pouze čísla, plány a termíny.

Pak se ozval jeden z dělníků: — Pane Novotný, musíte to vidět!

Zvědavost zvítězila nad netečností.

Přišel blíž a uviděl starou, zaprášenou fotografii v prasklém rámečku. Vzal ji do ruky.

Na fotografii byl malý chlapec, asi pětiletý, s rozcuchanými vlasy a rozzářenýma očima.

Poznal se okamžitě.

Byl to on.

Alexandr Novotný. Před více než třiceti lety.

Na zadní straně fotografie bylo napsáno:
„Saša, náš slunečný kluk, rok 1990.“

Všechno se mu náhle vrátilo.

Záblesky dětství, které si myslel, že zapomněl. Teplé ruce, vůně čerstvě upečeného chleba, pohádky šeptané před spaním. Vzpomínky na starý dům, kde žil se svou matkou, než všechno ztratil.

Tehdy, po tragédii, kdy jeho matka zemřela, se ocitl v dětském domově. Otec zmizel neznámo kam. Vzpomínky na tuto část života byly dlouho zahaleny mlhou.

Ale teď stál nad troskami a v rukou držel svůj vlastní minulý život.

Později zjistil, že Václav nebyl obyčejný cizinec.

Byl to jeho dědeček.

Muž, který se po smrti jeho matky snažil o něj bojovat, ale nedostal šanci. Muž, který celý život uchovával jedinou fotografii svého vnuka a čekal, že jednoho dne ho znovu uvidí.

A teď, po tolika letech, Alexandr nevědomky zničil poslední kousek své vlastní historie.

Stál tam, mezi hromadami sutin, a poprvé za dlouhou dobu nevěděl, co dělat.

Rozhodl se okamžitě.

Projekt výstavby byl zrušen.

Místo luxusního komplexu postavil nový dům. Skromný, ale krásný. Takový, jaký si pamatoval z dětství. S bílým plotem, malým sadem a lavičkou u vchodu.

Našel Václava v malém obecním bytě. Zlomeného, smutného, ale stále živého.

A přivedl ho domů.

Tentokrát domů pro ně oba.

Někdy musíš zbořit staré zdi, abys našel cestu zpátky k sobě.

A někdy největší poklady nejsou skryté v penězích, ale v dávno zapomenuté fotografii a v lásce, která nikdy nezmizela.