Alena milovala Petra od mládí. Prošli spolu těžkými časy – chudobou, provizorním bydlením, beznadějí. Ale největší zkouška přišla tehdy, když Petr onemocněl. Nemoc se vkrádala pomalu, tiše ničila jeho síly. Lékaři byli skeptičtí: léčba by byla dlouhá, nákladná a náročná.

Alena neváhala. Vzala si druhou práci, šetřila každou korunu a veškerou svou výplatu odevzdávala tchyni, matce Petra, která slíbila, že se o něj během její nepřítomnosti postará.

Každý večer se vracela domů vyčerpaná, ale s nadějí v srdci: Petr se uzdraví. Tchyně ji pravidelně ujišťovala, že vše probíhá podle plánu: drahá léčiva jsou nakoupena, dieta je dodržována, a Petr je pod neustálým dohledem.

Ale Alena měla čím dál silnější pocit, že něco není v pořádku.

Při telefonátech byl Petr odměřený, unavený, mluvil málo. Alena to přisuzovala nemoci a vlastním obavám.

Jednoho dne, kdy měla volno, se rozhodla: přijede bez ohlášení. Chtěla ho vidět. Chtěla mu donést ovoce, které měl tak rád, a obejmout ho.

S taškou v jedné ruce a těžkým srdcem v druhé, dorazila k domu tchyně.

Už od dveří slyšela smích.

Zdráhala se věřit vlastním uším – smích byl hlasitý, zdravý, radostný.

Zaklepala.

Dveře otevřela tchyně, překvapená a zjevně nepříjemně překvapená.

— Co tu děláš tak brzy? — vyhrkla bez pozdravu.

Bez odpovědi Alena vstoupila dovnitř.

To, co uviděla, se jí vrylo do paměti navždy.

Petr seděl u stolu, smál se, žertoval s přáteli. Na stole bylo rozloženo občerstvení, alkohol, hudba hrála nahlas. Atmosféra veselí a bezstarostnosti, nikoli nemocničního smutku.

Alena stála jako přimražená.

Petr ji uviděl, ztuhl, a pak nasadil nucený úsměv.

— Aleno… ty jsi měla být v práci…

Taška jí vypadla z ruky. Ovoce se rozkutálelo po podlaze.

— Co to má znamenat? — její hlas se třásl.

Tchyně pokrčila rameny:

— No a co? Petr je už dávno v pořádku. Chtěla jsi, aby byl zdravý, tak je zdravý. Co ještě chceš?

— A moje peníze? — zašeptala Alena.

Tchyně se ušklíbla:

— Nějak jsme z nich taky museli žít, ne? Nikdo tě nenutil.

Petr mlčel. Neřekl ani slovo.

V tom okamžiku se Aleně zhroutil celý svět.

Měsíce dřiny, únavy, naděje – všechno bylo zneužito. Její láska, její obětavost, její důvěra byly pošlapány.

Bez dalšího slova se otočila a odešla.

Venku pršelo. Kapky jí stékaly po tváři, ale ona nevnímala déšť.

Šla neznámo kam, ale v jejím srdci se rodilo pevné rozhodnutí.

Do těch dveří už nikdy nevkročí.

A nikdy více nedovolí, aby ji někdo využil.