Vůně smažené cibule se líně šířila starým bytem, usazovala se v záhybech závěsů a na oprýskaných stěnách. Lída stála u sporáku a mechanicky míchala omáčku, její pohled každou chvíli sklouzl k hodinám. Za půl hodiny se měl Valera vrátit z práce. Večeře musela být podávána horká – nesnášel studené jídlo.

V poslední době Lída stále častěji přistihovala samu sebe, že vaří jako stroj. Dřív vkládala do každého pokrmu kus své duše: zkoušela nové recepty, zdobila talíře, snažila se překvapit. Teď se všechno změnilo. Vaření se stalo povinností, stejně jako všechno ostatní v tomto bytě.

Dveře práskly dřív než obvykle. Lída sebou trhla, rychle si otřela ruce do zástěry a vykoukla na chodbu.

„Valerko, už jsi doma? Večeře bude hotová za patnáct minut,“ vyhrkla spěšně.

Ani se na ni nepodíval. Odhodil tašku do kouta a těžkými kroky prošel kolem. Krátce po něm vtrhla do bytu tchyně, jako živelná pohroma. Její ostrý pohled okamžitě zaregistroval všechny nedostatky: křivě pověšenou utěrku, ne setřenou skvrnu na obkladech, neuspořádané prádlo.

„Zase bordel! A tomu říkáš hospodyně?“ zasyčela pohrdavě, bez snahy tlumit hlas.

Lída mlčela. Co mohla říct? Že v noci nespala, aby stihla vyprat, uvařit, uklidit? Že každé ráno vstává v šest, aby všechno připravila, než se ostatní probudí? Že za všechny ty roky neslyšela jediné slovo vděku?

Nic by nepomohlo. Slova byla zbytečná.

Vrátila se ke sporáku. Omáčka bublala na plotně, pára se vznášela ke stropu. Lída míchala bezmyšlenkovitě, jako automat, který dávno zapomněl, proč vůbec funguje.

Večeře byla na stole včas. Valera si sedl, aniž by jí věnoval jediný pohled. Tchyně hlasitě žvýkala a mezi sousty trousila jedovaté poznámky. Všechno běželo podle známého scénáře.

Po jídle Valera zvedl hlavu a líně prohodil:

„Mami, nezajedeme se podívat na chatu?“

„Samozřejmě, synáčku!“ rozzářila se tchyně. „A tuhle tady nech. Na co by tam byla?“

„Stejně je k ničemu,“ zachechtal se Valera.

A pak padla ta věta, která Lídu zasáhla jako bič:

„Táhni do svého smradlavého kutlochu!“

Smáli se. Nahlas. Beze studu.

Lída stála mezi dveřmi, ruce sevřené v pěst tak pevně, že si zarývala nehty do dlaní. Dívala se na ně a najednou pochopila: tady už nemá co hledat.

Poprvé za dlouhou dobu se v ní místo bolesti nebo strachu zrodilo něco nového – klidné, ledové odhodlání.

Beze slova se otočila, vešla do pokoje a rychle sbalila pár svých věcí do staré tašky. Nebylo jich mnoho. Ani Valera, ani tchyně si toho nevšimli. Pro ně byla neviditelná.

Lída tiše zavřela dveře za sebou. Na ulici byl chladný večer, vzduch voněl deštěm a jarem.

Šla pomalu, s taškou v ruce, cítěla každým krokem, jak se jí vrací dech. V kapse svírala poslední peníze. Bylo jich málo, ale dnes se cítila bohatší než kdykoliv předtím. Měla totiž něco, co jí nikdo nemohl vzít – svobodu.

Bylo jí strašně. Ano. Ale zároveň ji naplňoval pocit lehkosti, který už dávno nepoznala.

Nebyla už ta zlomená žena, kterou kdysi učinili neviditelnou. Byla někým jiným. Někým, kdo odvážně kráčí vstříc budoucnosti.