Někdy stačí jedna tichá modlitba, aby se spustil řetězec událostí, který změní životy.
Žádné velké plány, žádné veřejné projevy. Jen upřímná touha pomáhat tam, kde lidská potřeba sahá mnohem dál než k materiálním věcem.

Cítila jsem se zoufalá. Dobrovolničila jsem v potravinové bance, kde bylo naším úkolem pouze předat krabici s jídlem a odejít. Nebylo dovoleno se lidí ptát, nebylo dovoleno se zdržet. Vnímala jsem, že naplňujeme jejich fyzické potřeby, ale nevidíme jejich duši. Chyběl vztah, dotek lidskosti.

Jednoho večera jsem se za to vše modlila. Prosila jsem Boha, aby mi ukázal cestu. A odpověď přišla dříve, než jsem čekala.

Setkala jsem se s mou přítelkyní Abby v parku, kde jsme spolu večeřely sendviče.
Abby řekla:
„Přemýšlela jsem. Naše církev tvrdí, že podporujeme život. Ale co vlastně děláme pro ty matky poté?“

Ta otázka mi v srdci explodovala. Bylo to jako přímá odpověď na mou modlitbu.

Počátek, ve který věřila jen víra
Rozhodly jsme se začít s projektem Noc komunity pro mladé matky.
Chtěly jsme vytvořit prostor, kde by se matky necítily osamělé, kde by je někdo vnímal, naslouchal jim a podporoval je.
Prostor, kde by nebyly samy v těžkém světě plném očekávání a kritiky.

První večer? Nikdo nepřišel. Seděla jsem v prázdném centru naší církve, ale v srdci jsem věděla: tohle je správné.

Nevzdaly jsme to. Začaly jsme rozdávat letáky. Přidávaly jsme se do facebookových skupin pro mladé maminky a každé ženě, která napsala: „Cítím se sama“, jsme psaly osobní zprávu: „Přijď mezi nás.“

Organizovaly jsme večery výměny těhotenského oblečení. A právě tam jsme poznaly Aubrey.

Aubreyin příběh: únik z temnoty
Aubrey byla mladá matka, která utekla z násilného vztahu.
Měla dvě malé děti a krátce po našem seznámení porodila třetí.

Okamžitě jsme zorganizovaly nepřetržitou péči o její děti, když byla v nemocnici.
Později mi řekla:
„Nikdy jsem necítila takovou bezpodmínečnou lásku.“

A právě o to nám šlo. Vytvořit místo, kde bude každý člověk známý jménem, přijímaný a milovaný takový, jaký je.

Síla v pravidelnosti
Klíčem k úspěchu byla pravidelnost.
Každý týden jsme se scházely u jednoho velkého stolu.
Někdy jsme zvaly odborníky — psychology, lékaře, poradce — ale skutečné rozhovory začínaly až poté, co odešli.

Téměř každý večer byly slzy. Téměř každý večer padaly objetí.
Často jsme na parkovišti pod hvězdami pokračovaly v hovorech dlouho do noci.

Když se podpora změnila v záchranu
Po osmnácti měsících od zahájení skupiny jsem sama zažila potrat.
Bylo to období nesmírného smutku. Ale věděla jsem, že na dalším setkání budu vítaná. Bez otázek, bez souzení.
Jen láska.

Aubrey mi přinesla malou kartičku, miniaturní modlitební deníček a jemný náhrdelník na památku mého dítěte.
Pamatovala si. A tím mě objala v bolesti.

Pamatuji si, jak jsem si tehdy pomyslela:
„Bože, nevím, co bych si počala bez této skupiny.“

Tato komunita se stala mojí druhou rodinou.
Místem, kde jsem našla útěchu, kdy jsem ji nejvíce potřebovala.

Co jsme se naučily
Lidé potřebují jídlo. Ano.
Ale daleko více potřebují vztahy.
Potřebují místo, kde mohou být slyšeni, milováni, přijati se vším, čím jsou.

Začaly jsme s prázdnou místností.
Dnes víme, že každé podání ruky, každý poslaný vzkaz „Jsme tu pro tebe“, mění životy.

A někdy to všechno začíná jen jedinou modlitbou.
A sendvičem v parku.