Tento den měl být oslavou: dlouho očekávanou, vřelou, plnou radosti. Ale všechno se změnilo. Jeden jediný obálkový list způsobil, že se všechno, co bylo budováno roky, zhroutilo jako domeček z karet.

Tchyně stála uprostřed místnosti a v rukou držela zapečetěnou obálku s výsledky testu DNA.
Na tváři jí hrál vítězný úšklebek. V jejích očích nebylo ani stopy po starosti o syna – jen dychtivost, touha odhalit pravdu, potřeba potvrdit vlastní domněnky.

— Tak co, otevřeme to a zjistíme pravdu? — pronesla s jízlivým tónem.

U slavnostního stolu zavládlo tíživé ticho.
Ještě před chvílí zde zněl smích, cinkot skleniček a přání všeho nejlepšího.
Teď se atmosféra změnila — byla hustá, napjatá, plná očekávání.

Všechny pohledy se upřely na Mášu — mladou ženu s klidnýma očima a pevným výrazem.
Dokonce i děti, které si předtím hrály v rohu, přestaly dovádět a zpozorněly.

Igor, její manžel, seděl vedle ní a sklopil zrak.
Bylo mu trapně. Styděl se za svou nerozhodnost, za to, že dopustil, aby situace zašla tak daleko. Ale teď už bylo pozdě couvnout.

Máša seděla v klidu. Držela Igorovu ruku a její výraz byl pevný a tichý.

Tchyně nedočkavě poposedla a sevřela obálku pevněji.

— No tak, Igore, otevři to! Dozvíme se, čí to dítě vlastně je! — utrousila s jedovatou radostí.

Igor vzal nůž na dopisy a opatrně nařízl obálku.
Všichni v místnosti zadrželi dech.

Ale těsně předtím, než stihl vytáhnout papír, Máša klidně promluvila:

— Počkej, — řekla jemně, ale pevně. — Než to přečteš, mám otázku pro tvoji matku.

Její slova dopadla do místnosti jako blesk z čistého nebe.
Tchyně zbledla.
Hosté se nervózně ohlédli jeden na druhého.

— Mami, — pokračovala Máša klidným hlasem, — slíbíš, že pokud test potvrdí Igorovo otcovství, omluvíš se mi?
Před všemi?

V místnosti zavládlo hrobové ticho.
Tchyně ztuhla.
Její rty se třásly, oči bloudily po místnosti, jako by hledaly únikovou cestu.

— Já… no… pokud to tak bude, — zamumlala nakonec, — tak se omluvím.

Máša přikývla.

— Výborně. Tak to otevři, Igore.

Igor, třesoucíma se rukama, vytáhl list papíru a začal číst:

— «Igor Sergejevič Petrov je biologickým otcem dítěte.»

Místnost oněměla.

Tchyně zbledla jako stěna.
Nebyla to ani tak hanba z výsledku, jako spíše hrůza z toho, že teď bude muset splnit, co slíbila.

Všichni upřeli oči na ni.
Ticho bylo téměř hmatatelné.

Tchyně několikrát otevřela a zavřela ústa, neschopna najít slova.

Máša jí hleděla přímo do očí, s klidnou důstojností a zvláštní smutnou něhou.

— Čekáme, — připomněla jedna z tetiček, která se sama styděla za situaci, která nastala.

Tchyně sklopila zrak a šeptem pronesla:

— Promiň, Mášo. Mýlila jsem se.

Igor sevřel manželčinu ruku oběma svými dlaněmi.
Neřekl nic, ale v jeho gestech bylo všechno — omluva, lítost i hluboká vděčnost.

Co bylo potom
Ten večer už nikdo nezvedl sklenku k přípitku.
Oslava byla u konce.

Ale něco důležitého se stalo:
Pravda byla vyslovena.
A s pravdou přišla i očista.

Máša a Igor odešli brzy.
Šli ruku v ruce zasněženou ulicí, v tichu, které nebylo tíživé, ale plné něhy.

A pak Máša tiše řekla:

— Láska není o důkazech. Láska je o důvěře. Bez ní není nic.

Igor ji pevněji objal.
Věděl, že už nikdy nedovolí, aby pochybnosti zničily to, co společně budovali.