„Ano, vezmu si tě,“ zašeptala Tereza, když přijímala prsten z rukou Eduarda.
Její prsty se lehce třásly, ale v jejím nitru panoval klid. Byla si jistá: tohle je její osud, její šance na opravdové štěstí.
Diamantový prsten, který se třpytil jako tisíce sluncí nad pouští, stvrdil jejich nový začátek.

Následující týdny byly jako sen.
Přestěhování do Dubaje otevřelo Tereze dveře do světa plného kontrastů: moderní mrakodrapy vedle starobylých trhů, luxusní restaurace uprostřed úzkých uliček vonících kořením.

Eduardo ji obklopil láskou a péčí.
Seznámil ji se svou rozvětvenou rodinou, kde ji přijali s otevřenou náručí.
Vyprávěli jí příběhy z dětství, zasvěcovali ji do místních tradic, smáli se a zpívali s ní při dlouhých večerech na terase pod hvězdami.

A přesto, za tím vším veselím, se občas objevila tenze.
V očích Eduarda se občas zablesklo něco temného.
Jeho slova někdy zněla jako varování:

„Budeme spolu navždy. Ať se stane cokoliv.“

Tereza tyto okamžiky přehlížela.
Myslela si, že jsou jen projevem nervozity před velkým dnem.

Den před svatbou se podle arabské tradice konala henna párty.
Místnost zdobená hedvábnými polštáři, svícemi a vůní kadidla připomínala pohádkový sen.
Zkušené ženy malovaly Tereze na ruce a nohy složité vzory henny – symboly štěstí a ochrany.

Následující ráno bylo nabité emocemi.

Tereza se probudila s pocitem neuvěřitelné radosti.

Dnes se provdá za muže svých snů.

Hodinami ji připravovali stylisté a vizážisté.
Její svatební šaty – jemný zázrak z hedvábí a stříbrné výšivky – ji proměnily v princeznu z orientální pohádky.

Když se podívala do zrcadla, nemohla uvěřit, že ta oslnivá žena je ona.

Ještě před rokem by ji ani ve snu nenapadlo, že její život nabere takový směr.

Svatba byla velkolepá.
Hosté, hudba, smích.
Eduardo ji neopouštěl ani na krok, jeho ruka svírala tu její s takovou naléhavostí, že jí běhal mráz po zádech.

A pak přišlo ráno.

Tereza už se neprobudila.

Ležela na posteli, tichá, s klidným úsměvem na rtech.

Když rodiče, kteří dorazili na zprávu o tragédii, požadovali podrobnosti, dostali šokující odpověď: údajně zemřela na srdeční selhání.

Ale něco jim nesedělo.

Požádali o nezávislou pitvu.

Pravda, která všechno změnila
Výsledky pitvy odhalily děsivou skutečnost: v Terezině krvi našli stopy vzácného jedu – takového, který běžné testy jen těžko zachytí.
Tento jed mohl být aplikován přes kůži.

Vzpomněli si na hennu.

Vyšetřování ukázalo, že henna, kterou Tereze natřeli na ruce a nohy, byla kontaminována.

Šlo o pečlivě naplánovaný čin.

Proč?

Odpověď šokovala všechny.

V některých uzavřených komunitách, hluboko zakořeněných v tradicích, stále přežívalo přesvědčení, že pokud cizinka vstoupí do rodu, je to nečistota, kterou je třeba odstranit.
Bezprostředně po svatbě.

Eduardo Terezu skutečně miloval.

Ale jeho rodina, vázaná starými zvyky, rozhodla jinak.

Jednal někdo z jeho příbuzných.

Bez jeho vědomí.

Jemně, tiše, smrtelně.

Eduardo, zlomený a zdrcený, zmizel krátce po pohřbu.
Nikdo ho už nikdy neviděl.

Následky
Smrt Terezy způsobila skandál.

Občanské organizace po celém světě žádaly spravedlnost.
Téma takzvaných «čistých krví» a zločinů ze cti se znovu dostalo do mezinárodní debaty.

Terezini rodiče zasvětili svůj život boji proti těmto barbarským praktikám.

Každý rok, v den její svatby, vypouštějí do nebe stovky bílých balonků.

Za Terezu.

Za všechny, kteří neměli možnost žít svůj sen o lásce.