Lesja si v životě zvykla spoléhat jen sama na sebe. Rodiče ztratila ještě v dětství a roky strávené v dětských domovech ji naučily tvrdému pravidlu — přežije ten, kdo nic neočekává a dokáže si vše vybojovat sám.

Ten den nemusela do školy. Konečně den volna, chvíle, kdy mohla prostě jít ulicemi a zapomenout na každodenní spěch.

— Slečno! Slečno! Lesjo!

Zastavila se. Vedle ní zastavilo auto a z něj se usmíval neznámý mladý muž.

— Samozřejmě, že na vás volám. Nasedněte, svezu vás, — řekl.

Lesja se zamračila:

— A co když jedem jinam?

Muž se zasmál:

— Ujišťuji vás, že to není možné.

Sama později nedokázala vysvětlit, proč do auta nastoupila.
Jeli spolu celé dopoledne.
S ním jí bylo nějak lehko, příjemně, klidně.

K večeru, když otevřela oči po krátkém odpočinku, uviděla za oknem opět jeho auto.
Uvnitř spal — v klíně měl obrovskou kytici květin.

Od té chvíle byli neoddělitelní.

A za tři měsíce Lesja zjistila, že čeká dítě.

Osudný rozhovor
Jednoho dne ji zastavila neznámá žena:

— Ty jsi ta dívka, se kterou se scházel?

Lesja přikývla.

Žena sevřela rty, jako by sbírala odvahu:

— Poslouchej… — hlas jí selhával. — Byla to hrozná náhoda… Už byl skoro doma, vystoupil z auta… a přepadli ho tři zločinci…

Lesja ztuhla.
Všechno kolem se rozpadlo na střepy.
Nevnímala, co žena dál říká, v hlavě jí duněla jen bolest.

Když konečně zvedla hlavu, šeptla:

— Víte, kde je pohřbený?..

U hrobu
Našla jeho hrob.
Bezvládně se posadila přímo na chladnou zem.

— Ahoj, miláčku… Tak jsme se setkali…

Její slova se rozplývala v tichém vzlyku.

Plakala dlouho.
Když konečně vyčerpáním usnula, v rukou stále tiskla kytici.

Když otevřela oči, všimla si něčeho ležícího vedle ní — mobilního telefonu.

Byl drahý a zachovalý, jako by tam nebyl náhodou.

Zvedla ho a zmáčkla tlačítko.

Obrazovka se rozsvítila.

A hned se spustilo video.

Na obrazovce byl on — její milovaný Andrej.

Seděl v autě, zářil štěstím a mluvil přímo do kamery:

— Lesjo, jestli tohle vidíš, znamená to, že jsem něco nestihl… Ale chci ti říct, jak moc tě miluji. Jak jsi pro mě byla vším.
Dala jsi mému životu smysl, naději, domov…

Na chvíli se odmlčel.

— Koupil jsem nám dům. Chtěl jsem ti to říct jako překvapení.
Chtěl jsem, abys tam porodila naše dítě.
Chtěl jsem, abychom tam byli šťastní…

Andrej se usmál smutným úsměvem.

— Pokud nejsem s tebou, pamatuj — vždycky jsem někde nablízku.
Nikdy nejsi sama.

Obrazovka potemněla.

Lesja upustila telefon a omdlela.

Nový začátek
Když přišla k sobě, bylo už pozdě večer.
Ztěžka vstala ze země.
Ale v jejím srdci byla najednou síla, jakou nikdy předtím necítila.

Nebyla sama.

V jejím lůně rostl nový život — jejich společné dítě.

Od té chvíle přestala plakat.

Dokončila školu, našla práci, pronajala si malý byt.
Každý den bojovala — za sebe, za své dítě, za budoucnost.

A když se narodil její syn, pojmenovala ho Andrej — na počest muže, který ji naučil milovat a věřit v sebe sama.

Každý rok v den jejich setkání přicházela k jeho hrobu.
Položila tam květiny a ten malý mobilní telefon.

A šeptala:

«Jsi stále se mnou. Vždycky.»