Svatba se konala ve Velkém paláci, kde zářivé lustry a honosné vybavení ostře kontrastovaly s vnitřním zoufalstvím mladé nevěsty. Anna stála uprostřed sálu, v šatech tak bílých, že téměř oslňovaly, ale její oči byly prázdné. Každý její pohyb, každý úsměv působil mechanicky, nuceně.

Vedle ní stál Ivan Sergejevič — vysoký muž s aristokratickým držením těla, jehož šedé oči byly chladné jako ocel. Na sobě měl perfektně střižený oblek, který dával jasně najevo jeho postavení a majetek. Jeho ruka jemně, ale pevně držela Anninu dlaň, jako by jí dával najevo, že nyní patří jemu.

Annini rodiče zářili štěstím. Viděli svou dceru po boku zajištěného muže, a to byla pro ně jediná podstatná věc. Nezajímalo je, co cítí Anna, jaké jsou její sny. Jediné, na čem záleželo, bylo zabezpečení rodiny.

Po oficiální části následovala slavnostní hostina. Anna se snažila nevnímat gratulace a obdivné pohledy hostů. V duchu si přála být kdekoliv jinde, jen ne tady. Připadala si jako figurína vystavená v drahém výkladu.

Pozdě večer, když se poslední hosté rozloučili a slavnostní hala utichla, Anna zůstala sama s Ivanem Sergejevičem v rozlehlém sídle. Vedl ji do ložnice, jejíž přepych by kdysi považovala za pohádkový. Teď ji ale naplňoval pouze strachem.

Ivan se posadil do starožitného křesla vedle krbu, chvíli ji mlčky pozoroval a pak řekl:

„Chtěl bych tě o něco požádat… něco velmi důležitého.“

Anna se zachvěla. Byla připravena na nejhorší.

Ivan se ale usmál a pokračoval:

„Svlékni ty šaty, prosím. Ale ne proto, co si myslíš.“

Anna se zarazila. Nerozuměla. Znejistěla.

„Chci, abys tyto šaty spálila,“ řekl klidně.

„Spálila?“ vydechla Anna šokovaně.

„Ano. Tyto šaty jsou symbolem obchodu, ke kterému jsi byla donucena. Nejsou symbolem lásky ani svobody. Chci, aby sis sama vybrala svůj osud. A začneme tím, že se zbavíme všeho, co tě k dnešnímu dni váže.“

Anna stála jako přimrazená. Po celém dni plném ponížení najednou slyšela slova, která jí připadala jako sen.

Ivan jí podal zápalky.

„Rozhodni se sama. Dnes večer ti dávám zpět tvou svobodu.“

Anna se třesoucíma rukama dotkla zápalek. Bylo to, jako by jí někdo náhle vrátil dech, který celý den potlačovala.

Oheň pomalu olizoval krajku a hedvábí. Anna stála bosa na chladné podlaze a sledovala, jak plameny požírají šaty — a s nimi všechny její obavy, strach a pocity viny. Bylo to očištění.

Druhý den ráno se probudila v prázdné vile. Ivan odjel. Na polštáři ležel dopis:

„Tento dům je nyní tvůj. Na tvém účtu je dostatek peněz na nový začátek. Jsi svobodná. Žij tak, jak ti srdce napovídá.“

Anna seděla dlouhou chvíli s dopisem v rukou. Poprvé po mnoha měsících cítila klid. Skutečný, hluboký klid.

Začínal její nový život.
A tentokrát by o své budoucnosti rozhodovala sama.