Stepan se nikdy nepovažoval za typického rodinného muže. Přátelé ho obdivovali za jeho odvahu a schopnost žít naplno i tam, kde ostatní byli svázáni rodinou a každodenními povinnostmi. Byl na to pyšný. Žil podle hesla „život je krátký, užij si ho“.

Když se naskytla příležitost k «pracovní cestě», neváhal ani minutu. Namísto nudných porad a schůzek na něj čekal týden plný vášně a rozkoše s Larou – mladou, krásnou a bezstarostnou dívkou, která věděla, jak muži dopřát nezapomenutelné chvíle.

Na dovolené Stepan nasával každý okamžik štěstí. Lara byla hravá, smyslná, neúnavná. Každým svým gestem mu dávala najevo, že je středem jejího světa. Na chvíli zapomněl na doma čekající Světlanu, jejich malé dítě a všechny starosti spojené s domovem.

Po návratu do města zamířil Stepan jako první za garáže – tradiční místo setkávání s přáteli. V ruce držel pivo, na tváři sebevědomý úsměv. Nemohl se dočkat, až se pochlubí svým triumfem.

Muži kolem něj viseli na každém jeho slově. Vyprávěl jim o vášnivých nocích, o večeřích pod hvězdami, o dobrodružstvích na pláži. Všichni mu záviděli. Byl hrdinou večera.

— A co když to Světlana zjistí? — zeptal se někdo opatrně.

— Ale prosím tě, — zasmál se Stepan. — Kam by šla? Stejně by mě přijala zpátky. Komu jinému by stála za to?

Společný smích mužů naplnil večer.

Po nějaké době, lehce opilý svou vlastní pýchou i pivem, Stepan dorazil k domovu. Veselý, bezstarostný, stiskl zvonek.

Dveře se otevřely.

Na prahu stála Světlana. Bez slz, bez křiku. Jen zvláštní, klidný, skoro pobavený úsměv se jí mihotal na rtech.

Stepan prošel dovnitř a ztuhl.

Obývací pokoj byl prázdný. Skříně otevřené. Na poličkách chyběly knihy, fotografie, květiny. Z obýváku zmizely deky, polštáře, všechny známky domova.

Na kuchyňském stole ležel bílý obálka.

Stepan k němu nejistě přistoupil. Vytáhl dopis.

«Věděla jsem to.
Děkuji ti za všechno.
Odcházím.
Prosím, nehleděj nás.»

Podepsáno: Světlana.

Stepan se sesunul na židli. Podlaha pod ním se jakoby propadala.

Rozběhl se do ložnice – prázdná. Dětský pokoj – prázdný. Koupelna – poličky prázdné.

Na zrcadle visela další zpráva, napsaná rukou, kterou tak dobře znal:

«Nikdo nemusí snášet zradu. Ani ta nejvěrnější žena nezůstává navždy.»

Stepan sklouzl na zem. Vzlyky se mu draly z hrudi. V hlavě se mu točila jediná myšlenka:
„Co jsem to udělal…“

A poprvé po dlouhé době pocítil skutečnou prázdnotu.

Ztratil všechno, co mělo skutečnou hodnotu.