V hlubokých ukrajinských lesích, kde se mlha proplétá mezi kmeny starých dubů a šum listí připomíná dávné příběhy, žil prostý vesnický muž jménem Ivan. Les pro něj nebyl jen místem, kde sbíral dřevo, byl jeho útočištěm, místem klidu a spojení s přírodou.

Jedno chladné a vlhké ráno, kdy se mraky táhly nízko nad zemí a všechno bylo ponořené do ticha, se Ivan vydal na svou obvyklou cestu za palivovým dřevem. Den se zdál být obyčejný — až do chvíle, kdy ticho náhle rozřízl zoufalý, bolestný vytí.

Zastavil se. Srdce mu bušilo v hrudi. Ten zvuk nebyl obyčejný — byl v něm strach, utrpení a něco téměř lidského. Ivan bez váhání odhodil tašku a vydal se za hlasem.

Na malé mýtině uviděl scénu, která mu sevřela hrdlo: velká vlčice měla nohu sevřenou v rezavé pasti. Ležela na zemi, vyčerpaná a bezmocná. U jejích boku kňučelo malé vlče, které se snažilo dostat blíž ke své matce.

Rozum mu radil držet se dál — zraněné divoké zvíře je nebezpečné. Ale srdce, naplněné soucitem, mu velelo jinak.

Pomalu a klidně se přiblížil. Vlčice na něj zavrčela, ale v jejím hlase nebyla zloba — jen strach. Ivan si prohlédl past — stará, zarezlá, pevně sevřená. Vyprostit ji nebylo jednoduché.

Pomocí kamene, který našel na zemi, udeřil do zámku pasti. Po několika pokusech a námaze se mechanismus konečně uvolnil.

Vlčice bezvládně klesla na bok. Krev jí stékala po srsti. Ivan, překonávající vlastní strach, ji zvedl do náruče a opatrně vzal i malého vlčka.

Domů je nesl přes hustý sníh, krok za krokem, s vědomím, že udělal správnou věc.

Tu noc je uložil vedle teplé pece. Převázal vlčici zraněnou nohu, dal jí napít vody a zakryl je starou dekou. Malé vlče se přitulilo k matce a konečně usnulo.

Další den, veden instinktem, se Ivan vrátil do lesa a po dlouhém hledání objevil ještě dvě další vlčata. Byla vyčerpaná, hladová a třásla se zimou, ale byla naživu. I je přivedl domů.

Zdálo by se, že tím vše skončí.

Ale následující ráno celá vesnice oněměla šokem.

Když Ivan vyšel ven, uviděl, že jeho dům obklopuje více než desítka velkých vlků. Neútočili, nevyli, neprojevovali žádnou agresi. Seděli v klidu ve sněhu a tiše hlídali.

Lidé z vesnice se sbíhali, šeptali, křižovali se. Nikdo se neodvážil přiblížit. Vidět takovou podívanou bylo něco nevysvětlitelného — jakoby samotná příroda přišla vzdát hold člověku, který nezradil její zákony.

Vlci tam setrvali celý den. A pak, stejně tiše, jak přišli, jeden po druhém zmizeli v lese.

Od té doby si Ivan vysloužil úctu nejen lidí, ale i samotné přírody. V celé vesnici se vyprávělo, že les nikdy nezapomíná dobro.

Ivan žil dál v malém domku na kraji lesa, chráněn němým slibem těch, komu kdysi podal pomocnou ruku.