V malém ukrajinském městečku Varyš, kde život plynul poklidně pod korunami kaštanů, žila rodina Kovalenkových obyčejný, ale šťastný život. Až do dne, kdy se narodil jejich nejmladší syn Levko. Chlapec přišel na svět předčasně, v sedmém měsíci těhotenství, a lékařům se jej podařilo doslova vyrvat ze spárů smrti. Avšak radost rodičů rychle vystřídala tíseň — Levkovi diagnostikovali částečné ochrnutí. Polovina jeho tělíčka byla nehybná.
Následovaly nekonečné návštěvy nemocnic, konzultace a terapie. Oksana a Taras, rodiče tří dětí, bojovali ze všech sil, ale každý den se zdálo, že jejich naděje slábne. Domácnost naplnila tichá úzkost a únava.
Jednoho šedivého dne, během další návštěvy u zkušené neurologičky Galiny Ivanovny, Oksana zaslechla nečekanou radu:
— Pořiďte si psa. Čau-čau nebo labradora. Není to návrh, je to doporučení.
Oksana byla zaskočená. Už tak měli doma tři malé děti, a teď ještě pes? Jak by mohlo zvíře pomoci tam, kde selhávala moderní medicína?
Přesto slova lékařky v ní hluboko zarezonovala. Po dlouhém přemýšlení a rodinné poradě se rozhodli poslechnout. Tak do jejich života vstoupila Lada — malé chlupaté štěně čau-čau se zvláštním fialovým jazykem a upřímným pohledem.
Od prvního okamžiku bylo jasné, že Lada si vybrala svého pána. Nebyla to žádná ze starších sester, Sofie ani Marta. Celá její pozornost se soustředila na malého Levka.
To, co následovalo, šokovalo všechny.
Lada se začala k Levkovi plížit a jemně okusovat jeho ruce a nohy. Ne bolestivě, ale tak, jako by ho chtěla probudit. Každé její dotknutí bylo doprovázeno tichým kňučením, jakoby ho povzbuzovala, aby bojoval.
A stalo se neuvěřitelné: po několika týdnech této neobvyklé terapie Levko poprvé pohnul prsty na ochrnuté ruce. Rodiče nevěřili vlastním očím. Lékaři hovořili o zázraku.
Lada přesně věděla, kam se zaměřit. Když bylo třeba, jemně Levka kousla do rukávu, povzbudila ho nosem, nebo mu olízla tvář. Chlapec reagoval smíchem. Poprvé po dlouhém období bylo jejich domácností slyšet dětský smích — ten nejkrásnější zvuk, jaký si mohli přát.
Postupem času Levko začal dělat první vědomé pohyby. Otočil hlavu, pokusil se natáhnout ruku. Svaly sílily, duše se uzdravovala. Jejich domov znovu ožil.
Zpráva o Ladvě a Levkovi se rychle rozšířila po celém městečku. Byli zváni na školní akce, do komunitních center, aby inspirovali ostatní. Lidé přicházeli vidět na vlastní oči zázrak přátelství mezi chlapcem a jeho chlupatým zachráncem.
Když Levko udělal první nejisté krůčky, byla Lada u něj. Šla vedle něj, podpírala ho psychicky i emocionálně. Dnes je Levko živý, veselý chlapec, který běhá, hraje si a sní o tom, že se stane veterinářem.
Lada zůstává jeho věrnou ochránkyní a nejlepší přítelkyní. V jejich domě je slyšet smích, štěkot a radost — symboly vítězství nad zoufalstvím.
Tato dojemná historie připomíná každému z nás: naděje existuje tam, kde ji nejméně čekáme. A někdy má čtyři tlapky, měkkou srst a oddané srdce.