Druhý talíř vytáhla ze zvyku, chvíli ho držela v rukou a pak ho vrátila do skříňky. Polévka byla ještě horká, za oknem se někdo dlouho snažil zaparkovat a z ložnice se ozývalo zapínání zipu.

Andrej se chystal na služební cestu.

Za sedmnáct let manželství se Marina naučila poznat jeho balení podle zvuků. Když šlo o skutečnou pracovní cestu, pobíhal po bytě, hledal nabíječku, bručel kvůli košilím a ptal se, kam zmizely desky s dokumenty. Dnes všechno probíhalo až příliš tiše. Kufr stál u postele už od rána. Košile byly úhledně složené. Nabíječku si koupil novou.

Marina zamíchala polévku, přestože to už nebylo potřeba.

Letenky uviděla předchozí večer. Andrej ji požádal, aby vytiskla doklad pro pojišťovnu, a nechal na domácím počítači otevřený svůj e-mail. Zatímco Marina hledala přílohu, přišlo potvrzení rezervace.

Dva cestující. Čtyři noci. Malý hotel u moře.

Druhé jméno poznala okamžitě: Věra Lavrovová.

Věra k nim přišla na minulou silvestrovskou oslavu společně s Andrejovými kolegy. Přinesla koláč, pomáhala sklízet nádobí a chválila Marininy pokojové rostliny. Marina si tehdy pomyslela, že se ta mladá žena cítí nesvá, a snažila se jí věnovat víc pozornosti.

Po přečtení zprávy několik vteřin hleděla na obrazovku. Potom otevřela doklad, vytiskla ho a položila vedle počítače. Právě tenhle úkon si zapamatovala nejlépe: splnila manželovu prosbu, přestože už věděla, kam se chystá.

V noci Andrej spal vedle ní, otočený ke zdi. Marina poslouchala jeho dech a v duchu si procházela poslední měsíce. Pozdní návraty. Telefon, který si začal nosit i do koupelny. Podráždění, kdykoli navrhla, aby strávili víkend společně.

Pro každou z těch věcí dřív nacházela vysvětlení. Teď měly všechny jediné, ale úlevu jí to nepřineslo.

Ráno ho chtěla vzbudit a požadovat odpověď. Místo toho odešla do kuchyně, zavřela dveře a zavolala sestře.

„Můžu k tobě na pár dní přijet?“

Sestra se po telefonu na nic nevyptávala.

„Samozřejmě. Kdy?“

„Ještě nevím.“

Teprve potom se Marina dokázala nasnídat.

Den uběhl v podivně obyčejných činnostech. Odpověděla na pracovní e-maily, vyzvedla kabát z čistírny a koupila chleba. Do tašky si dala doklady, léky a několik věcí. Rozhodnout, co bude s manželstvím, bytem a celým dosavadním životem, zatím nedokázala. Nechtěla ale večer zůstat sama mezi jeho věcmi.

Andrej vyšel z ložnice v nové světle modré košili.

„Už jsi večeřela?“

„Ještě ne.“

„Určitě se najez. Já si něco koupím na letišti.“

Mluvil starostlivě. Marina sledovala, jak kontroluje pas, poplácává si kapsy a upravuje hodinky. Člověk, s nímž prožila tolik let, stál dva kroky od ní a dál hrál roli zaneprázdněného manžela.

„Takže přece jen na čtyři dny?“ zeptala se.

„Jestli to vyřídíme rychle, vrátím se dřív. Je tam nepříjemná situace, zákazník nechce ustoupit. Šéf mě požádal, abych to vyřešil osobně.“

Řekl to bez jediného zaváhání.

Marina přikývla. Najednou ji napadlo, kolik času tomuhle příběhu věnoval. Jestli si zákazníka vymyslel předem, nebo ho přidal až teď, když si všiml jejího mlčení.

U dveří Andrej postavil kufr, přistoupil k ní a políbil ji na spánek.

„Zavolám, až přistanu.“

Už sahal po klice, když se Marina zeptala:

„A Věra ví, že jedeš na služební cestu?“

Jeho ruka znehybněla.

Několik vteřin bylo slyšet jen výtah za zdí. Andrej se pomalu otočil.

„Jaká Věra?“

Marina se na něj unaveně podívala.

Jako první uhnul pohledem on.

„Četla jsi mi poštu?“

„Tiskla jsem tvůj doklad. Přišly letenky.“

Andrej pustil kliku. Kufr zůstal stát mezi nimi.

„Marino, promluvme si v klidu. Je to složitější, než si teď myslíš.“

„Tak mi to vysvětli.“

Otevřel ústa, ale nic neřekl. Vytáhl telefon, podíval se na displej a zase ho schoval.

„Už dlouho máme problémy,“ pronesl nakonec.

Byla to pravda. Často spolu mluvili jen o nákupech, účtech a domácích povinnostech. Dokázali strávit celý večer v jedné místnosti a téměř si jeden druhého nevšímat. I Marina cítila, jak mezi nimi roste vzdálenost.

Pamatovala si ale i něco jiného.

„V květnu jsem navrhla, abychom někam odjeli spolu, aspoň na víkend. Řekl jsi, že nemáš peníze ani čas.“

Andrej si promnul obličej dlaněmi.

„Nevím, jak z toho ven.“

„Ale letenky sis koupil.“

Posadil se na botník v předsíni. Marina ho na něm nikdy předtím sedět neviděla: vysoký muž, nepohodlně shrbený, v pečlivě vyžehlené košili.

„Co chceš, abych udělal?“

Ještě včera by odpověděla okamžitě: zrušil cestu, omluvil se, zůstal doma. Teď jí každý z těch kroků připadal příliš malý ve srovnání s tím, co se stalo.

„Chci, aby ses mě přestal ptát, jak se máš zachovat,“ řekla. „Tu cestu sis zařídil bez mé pomoci.“

Marina odešla do ložnice a přinesla svou tašku.

Andrej vstal.

„Ty odcházíš?“

„K sestře. Na pár dní.“

„A co potom?“

„Zatím nevím.“

Podíval se na tašku, jako by teprve teď pochopil, že ten rozhovor neskončí vysvětlováním a obvyklým večerním čajem.

Telefon znovu zavibroval. Tentokrát ho Andrej ani nevytáhl.

„Můžu to všechno zrušit.“

„Můžeš.“

„To nic nezmění?“

Marina uchopila popruh tašky.

„Zrušíš tím cestu. O tom ostatním si budeme muset promluvit zvlášť.“

Ustoupil ode dveří.

Dole voněl mokrý asfalt. Marina došla na zastávku a teprve tam si všimla, že si zapomněla rukavice. Nevrátila se pro ně.

V autobuse jí přišla zpráva: „Zůstal jsem doma.“

Přečetla si ji dvakrát. Potom napsala sestře, že přijede za dvacet minut, a schovala telefon.

Rozplakala se až u sestřina kuchyňského stolu. Nedokázala pořádně vyprávět ani o letenkách, ani o rozhovoru u dveří. Sestra k ní posunula krabici s kapesníky a sedla si vedle ní.

Ráno měla Marina jít do práce. Večer se rozhodnout, jestli je připravená s Andrejem mluvit. Odpovědi zatím neměla.

Poprvé za posledních čtyřiadvacet hodin ale nemusela sedět naproti němu a předstírat, že mu věří.