Když sousedka vyšla na zahradu s košem prádla, stála jsem za záclonou a čekala. Udělala několik kroků, zvedla hlavu a zastavila se. Potom položila koš na zem.

Připravovala jsem se na rozhořčenou reakci. Dokonce jsem si předem promyslela, co řeknu, pokud bude požadovat, abych všechno okamžitě odstranila. Sousedka ale dlouho mlčela a pak se zeptala:

„To jste udělali pro mě?“

V tu chvíli byla moje pečlivě připravená řeč úplně zbytečná.

Do malého domku jsme se přestěhovali koncem srpna. Líbila se mi stará jabloň, světlá kuchyň a samostatný pokoj pro syny. Po dvou letech ve stísněném bytě jsem měla pocit, že tady konečně budeme moct v klidu žít.

Jen jeden detail do mé představy útulného domova nezapadal: prádelní šňůra natažená podél sousedčina plotu přímo před oknem dětského pokoje.

Nejdřív jsem na ní zahlédla ručníky. Potom prostěradla. A o několik dní později jsem při ranním roztahování závěsů objevila celou řadu dámského spodního prádla.

Závěsy jsem zase zatáhla.

Ne že bych považovala sušení prádla za něco neslušného. Mokré věci ale visely tak blízko, že zakrývaly část výhledu do zahrady. Ještě jsme se ani pořádně nezabydleli a já už měla pocit, že tu nemůžu otevřít okno, aniž bych měla cizí věci přímo před očima.

Synové si toho samozřejmě brzy všimli. Jeden začal počítat kolíčky, druhý vymyslel pro šňůru legrační přezdívku. Požádala jsem je, aby si ze sousedky neutahovali, a sama jsem se snažila brát to s klidem.

Jenže prádlo se tam objevovalo téměř každý den.

Naše sousedka se jmenovala Nina Pavlovna. Žila sama, zahradnické rukavice nosila i za chladného počasí a při setkání vždycky jen kývla, aniž by se zastavila. Připadala mi záměrně odměřená.

Poprvé jsme si promluvily u branky.

„Paní Nino, nešlo by tu šňůru přesunout o kousek dál? Je přímo před oknem kluků.“

Podívala se na okno a potom na mě.

„Tam svítí slunce už od rána.“

„Ano, ale na zahradě přece máte i jiné místo.“

„Mám,“ odpověděla a odešla do domu.

Usoudila jsem, že mě jednoduše odbyla.

Druhý den zůstalo všechno při starém. Za týden jsem ji oslovila znovu. Tentokrát sousedka řekla, že ta šňůra visí na stejném místě už mnoho let.

Ta věta se mě z nějakého důvodu dotkla víc než samotné prádlo. Jako bychom si s domem koupili i povinnost okamžitě přijmout všechny zvyky člověka za plotem.

Večer jsem si postěžovala manželovi.

„Moc dobře ví, že nám to vadí. Jen nechce nic měnit.“

Přišel k oknu.

„Možná. A kam přesně navrhuješ, aby prádlo přesunula?“

„Třeba k zahradnímu domku.“

„Viděla jsi, jak to tam vypadá?“

Neviděla. Tu část sousedčiny zahrady zakrývaly rybízové keře.

Následující ráno, když Nina Pavlovna odešla do obchodu, jsem nahlédla přes nízký plot. Pod starou jabloní stál nakřivo sušák. Jedna noha byla omotaná drátem. Zem kolem po dešti ztmavla a větve téměř úplně zakrývaly oblohu.

U stěny domu bylo jiné místo — suché, otevřené a slunné. Vedla k němu ale jen úzká cestička zastavěná květináči.

Tehdy jsem si vzpomněla, jak sousedka nosila koš: položila ho na lavičku, odpočinula si a potom ho znovu zvedla. Dřív jsem si všímala jen toho, že věší prádlo před naším oknem.

Podráždění mě ovšem nepřešlo. Pořád jsem chtěla ráno vidět zahradu, a ne cizí prádlo. Jen jsem se teď rozhodla zkusit jiný způsob.

Po stěhování nám v garáži zůstaly dřevěné latě. Chtěli jsme z nich udělat oporu pro popínavé rostliny. Požádala jsem manžela, aby mi pomohl sestavit vysokou zástěnu s mřížkou v horní části. Dole jsme ji upevnili ke dvěma těžkým truhlíkům, aby ji nepřevrátil vítr.

„To okno zakryjeme ještě víc?“ podivil se.

„Postavíme ji stranou. Právě odtud je na šňůru vidět.“

Vyzkoušeli jsme, kam zástěnu umístit. Světlo dál volně procházelo, výhled doprostřed zahrady zůstal otevřený a pověšené prádlo už tolik nepoutalo pozornost.

Tím jsme mohli skončit. Večer jsem ale zajela do domácích potřeb a koupila lehký skládací sušák. Byl dost vysoký, aby se člověk nemusel ohýbat ke každému kousku prádla, a dost úzký, aby se vešel mezi květináče u sousedčina domu.

Ráno jsme postavili zástěnu na naší straně plotu. Vedle ní, u branky, jsem nechala sušák s lístkem: „Jestli vám bude vyhovovat, používejte ho. Dnes nemusíte nic přesouvat.“

A začala jsem čekat.

Když si Nina Pavlovna všeho všimla, vyšla jsem z domu.

„Zástěna je naše,“ vysvětlila jsem honem. „A sušák můžete postavit ke své stěně. Ale jestli vám to nebude vyhovovat, šňůra zatím může zůstat.“

Přejela dlaní po příčce.

„U toho starého se mi zlomila noha. Přivazovala jsem ji, ale stejně pořád padá.“

Mluvila tiše, jako by se omlouvala. Najednou mi bylo trapně, s jakou jistotou jsem s manželem rozebírala její tvrdohlavost.

„Můžete zkusit tenhle,“ řekla jsem.

„Je drahý?“

„Moc ne.“

Nina Pavlovna si mě pozorněji prohlédla.

„Já vám ty peníze vrátím.“

„Nejdřív zkusme, jestli se tam vejde.“

Společně jsme došly ke stěně. Přesunuly jsme dva květináče a rozložily sušák. Sousedka na něj pověsila ručník, lehce do konstrukce strčila a spokojeně kývla.

Potom se přiznala, že si myslela, že se za její prádlo stydím.

„Říkala jsem si, koupili si pěkný dům a teď jim tu překáží stará ženská se svými hadry.“

„Vadilo mi, že viselo přímo před oknem. Ale měla jsem vám to vysvětlit líp.“

Neodpověděla, jen narovnala okraj ručníku.

Za několik dní šňůra osiřela. Nina Pavlovna požádala manžela, aby ji sundal, a sama nám přinesla misku švestek. Peníze za sušák mi nakonec přece jen vrátila — po částech, jak jí to vyhovovalo. Odmítnout mě nenechala.

Zástěna zůstala. Synové k ní zasadili hrachor vonný, který nejdřív dlouho nechtěl vyklíčit a potom se najednou začal šplhat vzhůru.

Jednou se mě mladší syn zeptal:

„Mami, a vyhrála jsi nad sousedkou?“

Podívala jsem se z okna. Nina Pavlovna u stěny sundávala suché ručníky a skládala je do koše postaveného na staré stoličce. Poprvé za celou dobu nikam nespěchala.

„Dohodly jsme se,“ řekla jsem.

Syn pokrčil rameny a odběhl na zahradu.

Já otevřela okno. Sousedka zvedla hlavu a požádala mě, jestli bych jí v sobotu nezalila sazenice. Potřebovala odjet k sestře.

„Samozřejmě,“ odpověděla jsem.

Ještě před týdnem by mi taková prosba připadala troufalá. Teď jsem si prostě zapsala, které květináče zalévat obden a které až tehdy, když v nich zemina vyschne.