Stepan byl ve svém živlu. Po návratu z týdenní služební cesty zamířil rovnou za garáže, kde na něj čekala stará parta. Místo plné cigaretového kouře, levného alkoholu a příběhů, které se nikdy nevyprávějí doma.

«Tohle byla dovolená snů,» začal s úsměvem, který nešlo přehlédnout. «Lariska? Ta ženská je jako živel. Smála se, hrála si, byla všude. Sedm dní a nocí bez jediného problému, jen radost.»

Kamarádi ho poslouchali se zatajeným dechem. Někteří záviděli, jiní obdivovali jeho odvahu. Všichni však tiše snili o něčem podobném, uvězněni ve svých běžných životech plných hypoték, dětí a nekonečných povinností.

«Co když se to tvá žena dozví?» zeptal se jeden z nich, sotva znatelným hlasem.

Stepan mávl rukou: «Světlana? Kam by šla? Zvykla si. Všechno překousne. Koneckonců, kdo by ji chtěl?»

Smích a poplácávání po zádech byly odpovědí.

Plný sebevědomí se Stepan po půlhodině rozloučil a zamířil domů. Na jazyku měl ještě chuť cigaretového kouře a v hlavě hrdost na svůj malý vítězný příběh.

Před domem stiskl zvonek. Dveře se otevřely téměř okamžitě. Na prahu stála Světlana. Nebyla rozrušená, nebyla smutná. Jen na jejích rtech hrál podivný, ledově klidný úsměv.

«Čau, zlato,» pozdravil nejistě Stepan, snažíce se o svůj obvyklý bezelstný tón.

Bez slova ustoupila stranou, aby ho pustila dovnitř. Stepan si zouval boty, když koutkem oka zahlédl něco neobvyklého.

Na stole v obývacím pokoji ležely jeho věci. Košile, kalhoty, boty, drobnosti. Všechno pečlivě složené do krabic, na nichž byly nápisy: «K odchodu», «Sbohem», «Nezvratné».

Srdce mu prudce zabušilo. Otočil se ke Světlaně, která ho sledovala chladným, klidným pohledem. Bez jediného slova stiskla tlačítko na ovladači.

Televizní obrazovka se rozsvítila. A Stepan spatřil něco, co mu vyrazilo dech.

Sám sebe. V náručí Larisky na pláži. V restauraci, jak jí šeptá něco do ucha. V pokoji, jak ji nese v náručí.

Záběry byly jasné, detailní, nepopiratelné.

«Co to…» zamumlal Stepan, ale hlas se mu zlomil.

«To je tvoje nové album vzpomínek,» řekla tiše Světlana. «A taky tvoje budoucnost. Bez nás.»

Za ní stály připravené kufry. A mezi nimi malý růžový batůžek jejich dcery.

«Počkej, Světlano, to přece není tak, jak to vypadá!» vykoktal Stepan.

Světlana se usmála. Tentokrát byla ta úsměv opravdu smutný.

«Ne, Stepane,» odpověděla klidně. «Je to přesně tak, jak to vypadá. A možná ještě horší.»

Pomalu se otočila a odešla do ložnice.

«Zítra tě bude kontaktovat právník,» dodala přes rameno.

Stepan zůstal stát v prázdné předsíni, obklopený svými vlastními věcmi. Ještě před hodinou byl hrdinou večera. Teď byl troskou.

Venku začalo pršet. Déšť bubnoval na okna a odrážel se od asfaltu šedivými kapkami. Ulice byla prázdná a tichá, stejně jako Stepanův vnitřní svět.

Jeho příběh skončil přesně tam, kde si myslel, že nikdy neskončí. Ne v náručí milenky, ale na chladné podlaze vlastní předsíně, se srdcem těžkým jako kámen.

Protože v životě existují chyby, které se napravit nedají. A protože někdy je ten nejtišší odchod tím nejhlasitějším soudem.