Brzké ráno pomalu probouzelo ospalou vesnici. Z komínů se líně vinul kouř a svěží vánek se proháněl po prašné cestě. Nikolaj Ivanovič byl vzhůru už dávno. Dnes měl před sebou důležitý úkol — odvézt svou vnučku Dašu do města. Den, který měl být naplněný radostí.

Daša seděla na sedadle spolujezdce a pevně tiskla složku s dokumenty k hrudi. Její světlé vlasy měla stažené do prostého culíku a tvář jí zářila očekáváním. Dnes si měla konečně vyřídit papíry na svou první vlastní byt — sen, za kterým šla roky.

Nikolaj Ivanovič na ni s láskou pohlédl, ale v hloubi duše ho svíralo zvláštní, tísnivé tušení.

— Dědečku, — prolomila ticho Daša, — obloha nějak potemněla. Nezastavíme na chvíli?

— Neboj, holčičko, — usmál se dědeček, i když jeho ruce na volantu ztuhly. — Sluníčko určitě brzy vysvitne.

Ale jeho vlastní nervozita sílila.

A měl pravdu.

Za jednou zatáčkou jim cestu zablokovalo černé auto s tmavými skly. Nikolaj prudce zabrzdil, pneumatiky skřípěly na štěrku.

Ze zaparkovaného vozu vystoupili čtyři muži. Vysocí, ramenatí, s pohledem, který nevěstil nic dobrého. Jeden z nich si líně zapálil cigaretu a zamířil k nim.

— Tak co, dědo, — zavrčel, — ukaž, co vezeš. Prý jsi dneska šustil penězi v bance.

Nikolaj Ivanovič instinktivně zakryl Dašu tělem.

— Nic cenného nemáme, — odpověděl klidně, ale rozhodně.

Bandité si vyměnili pohledy. Jeden z nich přistoupil blíž a zaměřil se na Dašu. V očích se mu zalesklo něco nebezpečného.

— Hezká holka, — uchechtl se. — Možná začneme s ní, když nám nic nechceš dát.

Daša ztuhla. Strach jí ochromil celé tělo. Ale v okamžiku, kdy ji muž hrubě chytil za paži, se stalo něco, co nikdo nečekal.

Šaty se jí trochu shrnuly a pod látkou se zaleskl kovový přívěsek.

Ale ne obyčejný.

Byla to vojenská identifikační známka.

Na ní jasně stálo: «Speciální jednotky — Ministerstvo obrany.»

Muž se okamžitě stáhl, jako by se popálil. Jeho tvář zbledla.

Ostatní to také zahlédli a napětí v nich vystřelilo do alarmu. Věděli, co to znamená. Útok na někoho ze speciálních sil by pro ně znamenal konec.

Daša neváhala. Bleskově vytáhla zpod sedadla skládací obušek, který dědeček vozil pro nouzové případy.

— Poslední varování, — řekla chladně a pevně. — Zmizte, dokud můžete.

Vteřinu se nikdo nepohnul.

Pak vůdce skupiny mávl rukou. Všichni rychle naskákali do auta a s burácením motoru zmizeli v oblaku prachu.

Teprve když zmizeli, Daša položila obušek a slabě se usmála.

— Je to v pořádku, dědečku, — řekla klidným hlasem. — Ne nadarmo jsem prošla vojenským výcvikem. Teď už umím chránit sebe i ty, které miluji.

Nikolaj Ivanovič se na ni dlouho díval, s hrdostí, která mu plnila srdce.

Jejich cesta pokračovala. Auto se klidně pohupovalo na cestě, zatímco první sluneční paprsky konečně pronikaly přes šedivé mraky.

S takovou vnučkou, pomyslel si Nikolaj, se nemusí bát žádné bouře. Ani dnes, ani nikdy.