V zapadlém koutě českého venkova, kde se ranní mlha drží nad loukami až do poledne a kde život běží pomalu a tiše, žila žena jménem Alena. Byla to žena tvrdá jako skála, celý život pracovala jako dojička. Její dlaně byly ztvrdlé od práce a oči naučené neplakat. Vychovávala dceru Janu úplně sama. Po tragické autonehodě zůstala dívka upoutaná na invalidní vozík.

Manžel odešel krátce po nehodě. Řekl, že to nezvládá. A odešel. Od té chvíle se všechno zúžilo na dvě věci — kravín a domov. A mezi tím ticho.

Jana nemluvila moc, ale byla bystrá. Ráda četla, kreslila a snila. Její svět byl malý — pár metrů dvorku, lavička u brány, ticho a vítr.

Pak se ve vesnici objevil tulák.

Nikdo neznal jeho jméno. Vysoký, hubený, s vousy a starým kabátem, který pamatoval snad i válku. Říkalo se, že to byl voják. Jiní tvrdili, že bývalý učitel. Bydlel ve staré kůlně u lesa. Sbíral lahve, mluvil málo, lidem se vyhýbal.

Jednoho dne ho někdo viděl sedět s Janou. Ukazoval jí něco ze dřeva, co sám vyřezal. Dívka se usmívala. Byl to první úsměv po letech. Od té doby ho vídala častěji. Někdy přinesl peříčko, jindy knihu, většinou ale jen mlčky seděl vedle ní.

Alena ho sledovala z okna. Nedůvěřivě. Mlčky. Ale nezasahovala.

Až do toho dne.

Ráno, když se vracela z práce, sousedka ji zastavila:

— Myslím, že ten chlap vzal Janu do staré sauny u řeky…

Alena pustila tašku, rozběhla se bez kabátu. V očích oheň, v hrudi strach. Starou saunu znala. Dřevěná, polozbořená, roky opuštěná.

Dveře byly pootevřené. Vtrhla dovnitř… a v tu chvíli ztuhla.

V šeru hořely svíčky. Vzduch byl teplý, tichý. Na dřevěné lavici ležela Jana, přikrytá prostěradlem. Vlasy měla mokré, oči zavřené. Klidná. Vedle ní seděl muž. V rukou držel dřevěnou misku s teplou vodou. Pomalu a jemně jí umýval nohy. Mlčky. S pokorou.

Nebyl v tom strach. Nebyla v tom špína. Byla v tom něha. Čistota. Lidskost.

Alena zůstala stát. Pak si pomalu sedla na lavici a poprvé po mnoha letech — plakala.

Muž odešel ten samý večer. Už ho nikdo neviděl.

Za pár dní dorazil balík. Nový elektrický vozík pro Janu. Uvnitř také dřevěná hvězda s nápisem: „Stále jsi světlo.“

Bez podpisu. Bez adresy.

Jana začala znovu kreslit. Začala mluvit. Chtěla jet k řece. Chtěla žít.

„Nevím, kdo to byl,“ řekla Alena později. „Ale vrátil mé dceři duši. A mně — víru.“