V ospalé vesnici, kde se zpravidla nic zvláštního neděje, se rozběhl příběh, který zanechal stopy v myslích všech obyvatel. Na začátku to vypadalo jako pouhá podivnost — pes, který každou noc hlasitě a neklidně štěkal. Vždy ve stejnou dobu. Vždy na stejném místě.

Jana se sem přistěhovala teprve nedávno. Byla v osmém měsíci těhotenství a doufala, že na klidném venkově najde pohodu, bezpečí a trochu prostoru pro sebe. Dům, který si pronajala, byl starší, ale útulný. Se zahradou, malou kůlnou v zadní části pozemku a tichými sousedy. Všechno působilo ideálně.

Až na jedno: psa od vedle.

Zpočátku Jana neřešila, že pes občas štěká. Ale jeho chování se změnilo. Kdykoli prošla kolem kůlny, pes začal zběsile štěkat, někdy až vyloženě vyjížděl. Nebyl to vztek. Byl to strach. Napětí. Oči psa jako by něco chtěly říct, ale nikdo neposlouchal.

Jana cítila, že něco není v pořádku.

Kůlna za domem ji děsila. Měla být prázdná, ale klika se někdy pohnula sama. Dveře, které zavřela, ráno nacházela pootevřené. Její muž si z toho dělal legraci. „Těhotenská fantazie,“ říkal. Ale pes nepřestával.

Jednoho večera, když se chystala uklidit pár věcí, se rozhodla do kůlny konečně podívat. Ale než stačila dojít ke dveřím, pes se rozběhl k plotu a štěkal tak zoufale, že ji to zastavilo na místě. V očích toho zvířete byl naléhavý strach.

Druhý den zavolala policii.

Hlídka přijela bez většího nadšení. Těhotná žena, podezřelý pes a stará kůlna. Čekali v lepším případě opuštěné harampádí, v horším přerostlé krysy. Ale to, co našli, bylo něco jiného.

Uvnitř kůlny byla zatemněná místnost. V rohu starý dřevěný stůl, na němž byly staré chirurgické nástroje, zakrvácená prostěradla a stopy chemických látek. Na zemi stopy zaschlé krve. Za zavěšeným závěsem byly plastové nádoby, injekční stříkačky a kleště.

Rozběhlo se vyšetřování.

Brzy vyšlo najevo, že dům dříve patřil muži, který byl podezřelý z nelegálních lékařských praktik. Policie zjistila, že kdysi vedl soukromou kliniku, která byla uzavřena kvůli závažným etickým prohřeškům. Po zavření kliniky zmizel beze stopy. A právě v této kůlně podle všeho pokračoval v pokusech — mimo dosah úřadů.

Jana se, aniž by to tušila, mohla stát jeho další obětí. Předměty nalezené v kůlně naznačovaly, že někdo připravoval nový «zákrok». Vše bylo připraveno. Včetně anestetik. Včetně nástrojů pro porodní zásah.

A přesto všechno zmařil jen jeden pes.

Odborníci se shodli: pes zřejmě reagoval na pach chemikálií, krve, nebo cítil hrozbu, kterou lidé ignorovali. Jeho štěkot nebyl bezdůvodný. Nebyl to rozmar. Byla to obrana. Pokus zastavit něco, co ještě nezačalo.

Dnes žije Jana bezpečně na jiném místě. Její dítě se narodilo zdravé. A pes, který kdysi štěkal přes plot, už není jen sousedovo zvíře. Jana si ho vzala k sobě.

„Zachránil mi život, a zachránil život mému dítěti,“ říká.

„Když nikdo neposlouchal, poslouchala jsem jeho. A dobře jsem udělala.“