Byl to obyčejný den v malé vesnici u lesa. Nikolaj, samotář žijící na kraji obce, byl zvyklý na klid a rutinu. Ale když toho rána vyšel na procházku, všiml si něčeho na kraji lesní cesty — malého chlupatého klubíčka, které se třáslo v ranním chladu.

Přistoupil blíž a zjistil, že je to štěně. Vyhladovělé, promočené, sotva dýchající. Neváhal. Zabalil ho do bundy a odnesl domů. Nazval ho Mlž, podle jeho kouřově šedé srsti a způsobu, jakým se zdál být víc jako stín než skutečné zvíře.

Zpočátku to vypadalo jako běžný příběh o záchraně. Nikolaj štěně krmil, staral se o něj a stavěl mu boudu. Ale velmi rychle si začal všímat zvláštností.

Mlž rostl neuvěřitelně rychle. A choval se… jinak.

Už za pár týdnů byl větší než většina psů. Do půl roku byl velikostí podobný vlkovi. Ale to nebylo to nejpodivnější. Mlž nikdy neštěkal. Nereagoval na hračky, nikdy nehrál, neběhal za míčem. Místo toho sedával a pozoroval. Hodiny. Bez pohybu.

Nikolaj se cítil, jako by ho někdo sledoval. Ne pes. Něco jiného. Mlž často seděl před dveřmi a zíral do lesa, jako by tam bylo něco, co lidé neviděli, ale on ano.

V noci nikdy nespal. Jen tiše seděl a čekal.

Lidé ve vesnici si začali všímat. „To není normální pes,“ říkali. „Tys něco přitáhl z lesa.“

Ale Nikolaj jim nevěřil. Říkal si, že si jen namlouvá hlouposti. Že Mlž je jen jiný. Zvláštní, ale ne nebezpečný.

Až do té noci.

Přesně rok poté, co Mlže našel, se rozhodl nainstalovat na dvorek kameru. Chtěl jen vědět, co dělá jeho mazlíček po setmění.

Záběry z kamery ho šokovaly.

Kolem druhé ráno Mlž vyšel ze své boudy. Pomalu se postavil na zadní nohy. Ne zcela rovně, ale dost na to, aby to působilo zneklidňujícím dojmem. Rozhlédl se, nasál vzduch a zmizel v lese.

O dvě hodiny později se vrátil. Ale nebyl sám. Vedle něj kráčela další dvě stvoření. Stejně velká, stejně tichá. Vypadali jako on. Pohybovali se souběžně, bez hluku, s podivnou synchronizací.

Nikolaj odešel následujícího dne.

Zabalil si věci, prodal dům a odešel z vesnice. Nikomu neřekl proč. Nikdy se nevrátil.

O pár týdnů později se v místních novinách objevila krátká zpráva:

„V okolí lesa byla pozorována neznámá zvířata. Lidé hlásí neobvyklé pohyby v noci. Úřady doporučují nevycházet po setmění.“

Od té doby lidé po západu slunce zavírají okna. Děti už si nehrají na kraji lesa. A ti, kdo jsou dost odvážní, aby zůstali venku pozdě, někdy přísahají, že viděli oči ve tmě. Žádné zvuky. Žádné stopy. Jen přítomnost.

Někdy si myslíme, že zachraňujeme slabého. Ale ve skutečnosti možná zveme do svého světa něco, co sem nikdy nepatřilo. A co teď ví, jak se vrátit.