Když zemře milovaný člověk, zůstane po něm nejen prázdnota, ale i vzpomínky, drobnosti, předměty, které celý život obklopovaly jeho přítomnost. Po smrti své babičky si Ondřej odnesl ze starého bytu jen jednu jedinou věc – pohovku. Starou, prosezenou, potaženou květovanou látkou, která nesla pach času. Ale právě tahle pohovka v sobě ukrývala tajemství, které mělo změnit jeho život.

Věc s duší
Babička Valérie byla pro Ondřeje druhou matkou. Po tragické smrti rodičů v dětství se ho ujala a vychovala ho s neuvěřitelnou oddaností. Její byt byl útulný, naplněný knihami, vůní pečiva a tichým klidem. A právě pohovka v obýváku byla svědkem mnoha jejich společných večerů.

Když babička zemřela ve věku 91 let, Ondřej byl tím, kdo převzal odpovědnost za vyklízení bytu. Nechtěl si odnést nic kromě pohovky. Byla pro něj symbolem domova, dětství, jistoty. Netušil, že v jejích útrobách se skrývá víc než jen starý molitan a prach.

Nečekaný objev
Při stěhování a následné snaze pohovku očistit a zrenovovat, se rozhodl ji rozebrat. Když odmontoval boční část, všiml si, že v konstrukci je malý otvor – pečlivě zakrytý deskou a přelepený textilií. Opatrně jej otevřel a našel uvnitř žlutou obálku. Na ní bylo rukou napsáno: „Pro Ondřeje. Až jednou odejdu.“

Uvnitř byla složená ručně psaná zpráva. Slova, která změnila jeho vnímání celé minulosti.

Tajemství, které nevyslovila za života
Babička ve svém dopise psala, že celá léta skrývala pravdu. Ondřej nebyl synem rodičů, kteří tragicky zahynuli. Byl nemanželským dítětem její dcery – tedy své tety. Ta otěhotněla v 17 letech, v době, kdy to bylo pro společnost nepřijatelné. Po porodu odešla studovat do zahraničí a zřekla se péče. Babička Valérie se rozhodla dítě vychovat jako vlastní – a celou pravdu před ním skrývala.

Ve zprávě byl také uveden kontakt na jeho biologickou matku – adresu v zahraničí, kde údajně stále žila.

Co s tím?
Ondřej seděl nad dopisem dlouhé hodiny. Procházel si své vzpomínky – tvář babičky, její pohled, drobná gesta. Vše najednou dávalo nový smysl. Jeho život, jak ho znal, se otřásl v základech.

Nikomu nic neřekl. Ne hned. Potřeboval čas. Týdny přemýšlel, jestli má napsat. Nakonec se rozhodl – poslal dopis na uvedenou adresu. Bez očekávání. Jen se slovy: „Jsem Ondřej. Měl bych být váš syn.“

Odpověď
Uplynul měsíc. A pak mu přišel jednoduchý pohled s francouzskou známkou. Uvnitř jen jedna věta:

„Celý život jsem doufala, že se mi ozveš. Odpusť mi. Máma.“