„Dopřejte si všechno!“
Na její narozeniny jsem jí připravila zvláštní dárek, na který nikdy nezapomene**

Svatba není jen o lásce, květinách a krásných fotografiích. Je to také okamžik, kdy lidé kolem vás ukážou svou pravou tvář. My s manželem Markem jsme to pochopili velmi brzy.

Na naši svatbu jsme se připravovali téměř dva roky. Šetřili jsme každý měsíc, nejezdili jsme na dovolené, vzdali jsme se mnoha věcí. Nechtěli jsme luxus, jen teplý, upřímný večer pro rodinu a přátele.

Pozvali jsme asi čtyřicet hostů.

Mezi nimi byla i Markova starší sestra Julie. Bylo jí třicet, měla dobrou práci, drahé auto a značkové oblečení. A také zvláštní zvyk — dívat se na ostatní shora.

Ke mně se chovala zdvořile, ale chladně.

— Opravdu chceš takový dort? — ptala se s pohrdavým úsměvem. — Dnes už se tohle nenosí.

— A ten restaurant… no, nic moc. Ale vám to asi stačí.

Mlčela jsem. Nechtěla jsem konflikty před svatbou.

Mark mě uklidňoval:

— Nevšímej si jí. Prostě ráda všechno kontroluje.

„Ráda“ bylo slabé slovo.

Den svatby

Samotný den byl téměř dokonalý. Hudba, obřad, smích, slzy radosti.

Kromě Julie.

Přišla v červených šatech s hlubokým výstřihem, jako by to byla její vlastní show. Neustále na sebe upozorňovala, přerušovala moderátora, hlasitě se smála.

Objednala si nejdražší šampaňské.

— Z obyčejného mě bolí hlava, — řekla bez studu číšníkovi.

Když přišel čas na gratulace, vystoupila jako první.

Mluvila dlouho o tom, jak je starostlivá sestra a jak Marka vždy podporovala.

Pak nám slavnostně podala tmavě červenou obálku.

— Dar od srdce. Dopřejte si všechno.

Vypadala draze. Velmi draze.

Prázdnota

V noci jsme začali rozbalovat dárky.

Všechno bylo upřímné, krásné, lidské.

Nakonec Mark vzal tu Julinu obálku.

— Určitě tam něco bude, — usmál se.

Otevřel ji.

Podíval se.

Zatřásl.

Nic.

Jen malá kartička:
„S láskou. Žijte krásně.“

Byla prázdná.

Mark zbledl.

— To je asi omyl…

— Ne, — řekla jsem klidně. — To bylo úmyslné.

Obálka byla zalepená. Připravená. Promyšlená.

— Zavolám jí.

— Ne, — zastavila jsem ho. — Počkej. Všechno se vrátí.

Narozeniny

O dva měsíce později měla Julie narozeniny.

Luxusní restaurace. Fotograf. Karaoke.

Poslala nám seznam dárků.

Certifikáty. Parfémy. Peníze.
„Minimálně 50 euro na osobu.“

Mark nechtěl jít.

— Půjdeme, — řekla jsem. — Mám pro ni ideální dárek.

Příprava

Koupila jsem nejdražší obálku v papírnictví. Zlatý okraj, pevný papír.

K tomu pohlednici:
„Zasloužíš si to nejlepší.“

Vložila jsem ji dovnitř.

A nic víc.

Zalepila jsem obálku.

Stejně jako ona.

Večer pravdy

Na oslavě otevírala dárky veřejně.

— Chci všechno vidět! — smála se.

Když přišla řada na nás, rozzářila se.

— Od vás určitě něco velkého!

Otevřela obálku.

Zastavila se.

Podívala se dovnitř.

Znovu.

Zatřásla.

Ticho.

— Kde je dárek? — zeptala se zmateně.

Usmála jsem se.

— Stejný jako ten tvůj na naší svatbě.

Lidé ztichli.

— To není pravda! — vykřikla.

— Je, — řekl Mark klidně.

Zrudla.

— Chtěli jste mě ponížit!

— Ne, — odpověděla jsem. — Jen jsme ti ukázali tvůj vlastní čin.

Po všem

Odešla v slzách.

Od té doby s námi téměř nemluví.

Ale my jsme klidní.

Protože někdy není potřeba křičet.

Stačí nastavit zrcadlo.

A člověk konečně uvidí, kým doopravdy je.