Každý jsme si nesli svou minulost. Já za sebou měla rozvod a dospělého syna, který už dávno žije samostatně. On dvě nevydařená manželství, děti a nekonečné řeči o tom, jak ho život nedocenil.

Zpočátku bylo všechno hezké. Michael přijížděl s květinami, zval mě do kaváren a restaurací, tvrdil, že jsem jeho šance na klidný život. Opakoval, že je unavený z hádek a touží po jednoduchosti a teple domova.

V našem věku takovým slovům člověk věří rychleji. Ne proto, že by byl naivní, ale proto, že samota po čtyřicítce tíží víc než ve dvaceti.

Když mě požádal, jestli by u mě nemohl „na pár týdnů“ zůstat, souhlasila jsem. Říkal, že se pohádal se synem a potřebuje čas, než si najde vlastní bydlení. Jenže žádné bydlení nehledal. A práci také ne.

Nejprve přicházely výmluvy: „krize“, „trh stojí“, „nevezmu první práci, která se naskytne“. Postupně ale vysvětlení došla.

Pracuji jako zdravotní sestra v městské nemocnici. Služby jsou náročné — denní, noční, někdy i čtyřiadvacetihodinové. Plat není vysoký, ale je jistý. Stačil mi na nájem, jídlo i léky pro maminku.

Když se Michael nastěhoval, výdaje vzrostly. Objednával si věci přes internet a mával rukou, že jsou to „drobnosti“. Balíky chodily téměř každý den. Platila jsem je já.

Jednou jsem to přece jen vyslovila nahlas:

— Michaeli, nemohl by sis najít aspoň nějakou práci? Je pro mě těžké táhnout všechno sama.

Podíval se na mě, jako bych ho urazila.

— To myslíš vážně? V mém věku mám jít dělat skladníka? Jsem zvyklý pracovat hlavou, ne tahat krabice.

Zmlkla jsem. Byla jsem unavená z hádek. A také jsem se bála, že když zatlačím, odejde. Prázdný byt po noční směně mi tehdy připadal děsivější než jeho pohodlnost.

Strach ze samoty nás někdy nutí snášet věci, které bychom dřív nikdy nepřijali.

Ta noc v nemocnici byla mimořádně těžká. Starší muž po mrtvici, malá holčička s vysokou horečkou, potyčka na příjmu. Běhala jsem po oddělení bez zastavení. Když směna skončila, třásly se mi ruce vyčerpáním.

Toužila jsem jen po tom, lehnout si a usnout.

Odemkla jsem dveře a ze ložnice se ozvalo:

— Aha, už jsi zpátky? Udělej mi snídani. A silnou kávu.

Ležel v posteli s telefonem v ruce. Postel neustlaná, na nočním stolku špinavý hrnek, v místnosti zatuchlý vzduch. Ani se na mě pořádně nepodíval.

— A omeletu udělej pořádnou. Minule byla suchá, — dodal.

Šla jsem do kuchyně. Rozklepla vejce, zapnula sporák, uvařila kávu, všechno upravila na tác. Uvnitř se ve mně něco lámalo, ale navenek jsem byla klidná. Odnesla jsem mu to do ložnice.

Posadil se, vzal vidličku a prohlásil:

— Takhle by se měla žena chovat. Muž potřebuje péči, ne tvoje věčné řeči o práci.

V tu chvíli ve mně něco definitivně dohaslo. Bez křiku. Bez hádky. Jen chladné a jasné rozhodnutí.

Podívala jsem se na něj a poprvé jsem neviděla „muže, kterému život ublížil“. Viděla jsem dospělého člověka, který se rozhodl žít na úkor ženy a nazývat to samozřejmostí.

— Michaeli, — řekla jsem klidně. — Musíme si promluvit.

— Teď ne, prosím tě, — mávl rukou.

— Nezačínám. Končím.

Zvedl oči.

— Co tím myslíš?

— Znamená to, že si dnes sbalíš věci.

Nejdřív se zasmál.

— Děláš si legraci?

— Nedělám.

Začal zvyšovat hlas. Mluvil o nevděčnosti, o tom, že „v mém věku“ bych měla být ráda, že mám vedle sebe muže. Ta věta měla bolet. Dřív by bolela.

Ale tentokrát ne.

— V mém věku, — odpověděla jsem tiše, — už nikomu nic nedlužím. A rozhodně nejsem povinna živit zdravého dospělého muže.

Dala jsem mu dvě hodiny.

Když odcházel s taškou, nebyl už tak sebejistý. U dveří ještě utrousil, že toho budu litovat.

Zavřela jsem za ním.

Byt náhle ztichl. Opravdové ticho. Bez televize, bez poznámek, bez pocitu, že se musím omlouvat za svou únavu.

Vyměnila jsem ložní prádlo. Otevřela okna. Sesbírala jeho zapomenuté věci.

A pak jsem si lehla.

Bez budíku. Bez požadavků na snídani. Bez pocitu viny.

Probudila jsem se odpoledne odpočatá. Slunce svítilo do pokoje a já si uvědomila, že samota, které jsem se tolik bála, není prázdnota. Je to svoboda.

Někdy je největší odvahou říct „dost“.

Prázdný byt po noční směně není nepřítel. Nepožaduje omeletu. Nezlehčuje vaši práci. Neříká vám, že byste měly být vděčné za minimum.

Ten „snídaně do postele“, o kterou si řekl, byla poslední, kterou kdy dostal.

A s ní skončila i moje trpělivost.