Sedmý den

Domů jsem přišla později než obvykle. V práci jsme měli náročné období, jednání se protáhla a večer jsem byla naprosto vyčerpaná. Toužila jsem jen po teplé polévce a klidu. Místo toho na mě na kuchyňské lince čekala „správná“ večeře: vařená ryba bez soli a porce brokolice.

„Přišla jsi pozdě,“ poznamenal a podíval se na hodiny. „Večeře má být v šest.“

„Pracuji, Michaeli. Nemůžu vždy jíst přesně podle plánu.“

„Pak je třeba přehodnotit priority,“ odpověděl klidně.

Posadila jsem se a začala jíst. Ryba už byla studená.

Když jsem sáhla po krajíci chleba, okamžitě mi talíř odsunul.

„S takovou váhou bys po šesté jíst neměla,“ řekl chladně.

Ta věta zněla jako rozsudek. Nebyla v ní starost. Nebyla v ní něha. Jen tvrdé hodnocení.

Zvedla jsem oči.

„Myslíš to vážně?“

„Samozřejmě. Nechci mít po boku ženu, která o sebe nedbá.“

Najednou mi došlo, že devět měsíců byl jiný. Galantní, pozorný, obdivoval mě. Nikdy se nezmínil o mém těle. A teď? Najednou „taková váha“.

Osmý den

Začala jsem si všímat detailů. Opravoval, jak sedím. Komentoval velikost porcí. Otevíral skříňku a povzdechl si nad sušenkami.

„Tohle je zbytečné,“ říkal. „Musíme žít disciplinovaně.“

Musíme.

Jenže disciplína se týkala hlavně mě.

On si mohl dát hrst ořechů večer. Přidal si maso. Pro něj to byl „bílkovinový přídavek“, pro mě „zbytečné kalorie“.

Devátý den jsem vstala brzy. On ještě spal. Tiše jsem si připravila snídani podle sebe: vajíčka se sýrem a toast. Sedla jsem si a začala jíst.

Vešel do kuchyně a zůstal stát.

„Co to je?“

„Snídaně,“ odpověděla jsem klidně.

„Víš, že je to krok zpět?“

„Zpět odkud?“

„Od pokroku.“

Podívala jsem se na něj dlouze.

„O jakém pokroku mluvíš? Nikdy jsem tě nežádala, abys mě měnil.“

Založil ruce.

„Chci jen, abys vypadala lépe. Pro nás.“

Pro nás.

V tu chvíli jsem si jasně představila budoucnost: váha uprostřed pokoje, zákazy, kontrola, poznámky. Neustálý pocit, že nejsem dost dobrá.

Je mi jednapadesát. Mám práci, vlastní byt, vychovala jsem syna, prošla rozvodem a postavila se znovu na nohy. A teď mám žádat o svolení, jestli si můžu dát chleba?

Vstala jsem od stolu.

„Vypadám přesně tak, jak chci,“ řekla jsem. „A jím, když mám hlad.“

Usmál se s náznakem nadřazenosti.

„Jen nejsi zvyklá na disciplínu.“

To byla poslední kapka.

Šla jsem do ložnice a začala si balit věci. Stál ve dveřích.

„Přeháníš. Dělám to pro tebe.“

„Ne,“ odpověděla jsem klidně. „Děláš to pro svou představu ideálu. A já nejsem projekt.“

O dvě hodiny později jsem byla ve svém bytě.

Když jsem otevřela dveře, přivítalo mě ticho. Klidné, bezpečné, bez hodnocení. Uvařila jsem si čaj a pocítila zvláštní úlevu. Nebyl to pocit prohry. Bylo to návrat k sobě.

Nejsem modelka. Nepočítám kalorie. Nevážím se každé ráno. Ale vážím si sama sebe.

Láska není kontrola. Není to zákaz jídla po šesté. Není to chladná poznámka o „takové váze“. Láska znamená přijmout člověka takového, jaký je.

Uplynulo pár týdnů. Volal mi. Tvrdil, že jsem to špatně pochopila. Že to myslel dobře. Že jsem příliš citlivá.

Možná.

Ale já vím jedno: v jednapadesáti si vybírám respekt před dokonalostí. Klid před kontrolou. A právo být sama sebou před jakýmkoli cizím plánem.