Olena chřadla před očima. Ještě před pár lety byla pýchou vesnice: zlaté vlasy, jasné oči, upřímný úsměv. Teď však připomínala spíše stín než ženu – život z ní odtékal každý den jako voda z prasklého džbánu. Obličej se propadl, tváře zmizely a tmavé kruhy pod očima už nešlo zakrýt.

Sousedky jen kroutily hlavami, když ji vídaly, jak se belhá směrem k malé knihovně, kde kdysi pracovala. Knihy byly jejím posledním útočištěm, jediným místem, kde mohla najít trochu klidu, protože její vlastní život se změnil v noční můru.

Mykola, její manžel, byl k nepoznání. Dřív laskavý a něžný, teď se vracel domů zamračený, podrážděný a často ověnčený cizím parfémem. Olena mlčela. Věděla, že hádky nic nezmění. Jen by vše ještě zhoršily. Dokonce objevila na jeho košilích stopy rtěnky, ale on se tomu jen smál.

— „No představ si, ženská,“ ušklíbl se. „Už si umím vyprat košile sám! Ty jsi slabá a nemocná, tak ti pomáhám.“

Ve skutečnosti pral jen své vlastní košile. Všechno ostatní zůstávalo na ní. Olena dusila bolest v sobě, neměla už sílu se bránit: horečka ji spalovala, kašel trhal její slabé tělo a vyrážka jí pokrývala kůži.

Její kamarádka Natálie ji přemlouvala, aby jela do města k opravdovým lékařům. Ale Olena jen smutně pokrčila rameny:
— „Tam už mi stejně nepomůžou…“

Mezitím si Mykola budoval nový život. Už měl jinou ženu—mladou a náročnou městskou krasavici. Ta nechtěla slyšet o životě na vesnici, toužila po něčem jiném. A Mykola po tom toužil taky. Jenže měl problém: žádný vlastní byt a nemocná manželka, která mu stála v cestě.

Rozhodl se riskovat. Aby se Olena z jeho života navždy ztratila, prodal polovinu domu… bývalému vězni.

Celá vesnice zůstala v šoku. Jak mohl někdo zanechat nemocnou ženu pod jednou střechou s mužem, který se právě vrátil z vězení? Ale Mykola jen mávl rukou:
— „Co je mi po tom? To už není moje starost.“

Olena neprotestovala. Neměla na to sílu. Ale v hloubi duše cítila, že se její osud začíná měnit.

Čas ubíhal. Nemoc ji srážela na kolena a Mykola už si představoval, jak se stane jediným dědicem. Ale když se po nějaké době vrátil, aby si „vyzvedl“ to, co považoval za své, srdce mu ztuhlo.

Dům byl k nepoznání. Dvůr upravený, plot nově natřený. Podél cesty kvetly květiny, které tam nikdy dřív nerostly. V oknech zářila světla a z otevřených dveří se nesly hlasy.

A pak ji spatřil.

Olena seděla u velkého stolu—už ne vyčerpaná a podobná přízraku, ale usměvavá, pěkně oblečená, s jiskrou v očích. Vedle ní ten samý bývalý vězeň, ovšem úplně jiný muž: upravený, silný, sebejistý.

Ukázalo se, že po návratu z vězení skutečně hledal nový začátek. Byl šikovný řemeslník, opravil dům, vozil Olenu k lékařům do města, kupoval léky, stál při ní. Nejenže dal dům do pořádku—vrátil život i jí.

— „Jak vidíš, Mykolo, pořád žiju,“ řekla klidně Olena a podívala se mu přímo do očí. „A všechno ostatní… už ti nepatří.“

V tu chvíli pochopil, že přišel o všechno. Nejen o dědictví, nejen o dům—ale i o ženu, kterou kdysi ponížil a zradil.

A ta největší rána? Viděl, že vedle bývalého vězně byla Olena šťastnější, než kdy byla s ním.